28. 1. 2013

Zvyky hudebních objevů v Čechách

(I wrote this article for ditchmag. It is about the habits of new Czech bands. I doubt that anyone outside would care plus it is long as fuck. So I leave it without the translation.)
__________________________________________________________

Text si nebere za úkol zmapovat mladou českou scénu, vyjádřit se ke všem. Ani nenabízí „řešení“ větším kapelám typu Charlie Straight. Zamýšlí se nad současnou situací, očekáváním hudebníků a jistou omezeností.

Budeme se teď soustředit na naděje, o nichž se dozvídáme z větších médií. Hudebně už se ani tolik nesnaží napodobovat, co zrovna letí. Ne snad, že by nevěděli, jak na to, oni zkrátka nemají relevantní vzory. Není tu nikdo, kdo by se inspiroval třeba u Beach House, The xx nebo Tame Impala. Bylo by to osvěžující. Místo toho tady vládne kytarové bezčasí. Udivuje mě, kolik kapel, které „experimentují s elektronikou“, se tady každý rok bere jako nová naděje. Předpokládám, že lokální kapely se světovým účesem má v určitém množství každá země, záleží však, v jaké jsou pozici. Pokud vás někdo uvádí v dojem, že to je maximum, co může daná země nabídnout, něco je špatně.

Pravidelně se rojí spousty hudebníků, kteří v rozhovorech líčí své „zahraniční ambice“, a často je to naposledy, co o nich člověk slyší. Nerozumím takovým veřejným přípravám na slávu. Musí už podvědomě tušit, že jim to nejspíš nevyjde; alespoň to tedy řeknou do éteru, ať je to tzv. ve vzduchu. „Jo, my tenkrát hráli v Roxy jednou za měsíc, ale chtěli jsme do zahraničí.“ Nevím. Tenhle přístup ve mně budí rozpaky. Každý má sny, něco, čeho by chtěl dosáhnout. Proč je veřejně sdílet? Jsou tím víc reálné? Nebylo by lepší, kdyby si za tím snem člověk prostě jen šel? Připravovali někdy DVA někoho na to, že tenhle rok poletí dvakrát hrát do Ameriky? Ví někdo o tom, že TABLE hráli třikrát v New Yorku?

Tito lidé už to mají v sobě zakódované, příliš přemýšlí nad tím, jak být úspěšní, jsou nedočkaví. Často vidí jen jedinou možnost: najít si schopného manažera, procpávat se na lokální akce, a dělat desku s „producentem ze zahraničí“. Ten vám v českém prostředí zajistí čekání na velkou věc. Vadí mi, jakou přikládáme hranicím důležitost, to dramatické rozdělování. Kapely očekávají, jak budou všichni unešení z toho, že dělají desku s někým z venku. Proč je to tak zásadní? Nežijeme v Čechách, žijeme na světě.

Akcentuje začínající anglická kapela v promo materiálech, že její producent je původem z Izraele a babička inženýra, co dělá mastering, žije v Německu? Spolupracujete přece s někým, u něhož cítíte, že by mohl posunout vaši hudbu dál. Pokud je „ze západu“, v pořádku, pokud ze Slovenska, opět v pořádku. Nehraje to roli, jde jen o vaši věc. Neděláte s ním proto, abyste měli pěknou tiskovku v Mladé frontě, kterou následně sdílíte na Facebook. Nemluvím teď o nikom konkrétním, nechci nikoho napadat, nevidím do záměrů ostatních. Je to drobnost, jenom si říkám, že čím dřív přestaneme dělat haló z takových věcí, tím blíž tomu zahraničí budeme. Ve výsledku totiž záleží jen na vaší hudbě, nikoliv na minulosti producenta.

Co se týče vlastní propagace, není podle mě podstatné mít adresář s pěti sty kontakty a zběsile rozesílat každou píseň, jako spíš vědět, co a kam posílám. Existuje nepřeberné množství hudebních blogů/nezávislých médií, jež mají stěžejní vliv na současnou hudbu. Orientovat se v nich přinejmenším neuškodí. Denně jim chodí desítky až stovky mailů, vše záleží na jejich preferencích nebo osobní známosti. Když už jsme u tvoření kontaktů – jsem přesvědčený, že jedna z nejdůležitějších věcí je dělat předkapely lidem, které máte rádi, kterých si vážíte. A tím myslím klidně pro padesát platících na sedmičce. Jedou si své evropské turné, jsou každý den v jiném státě a pokud je vaše půl hodina zaujme, řeknou vám to. Povídáte si, jak věci fungují u nich, jak u vás. Znají spousty dalších lidí, zpravidla majitele různých indie vydavatelství, a pokud chtějí, abyste to věděli – opět, řeknou vám to. Tenhle proces sice nemíří na stadiony, ale je přirozenější, a v podstatě snazší, jde v něm jen o hudbu samotnou.

Zmínil bych na závěr jeden příklad. Před měsícem vydal slovenský Pjoni nové video, animoval mu ho Jan Šrámek/VJ Kolouch. Protože znělo a vypadalo dobře, dostalo se na úvodní stranku Vimea. Za týden udělalo 30 tisíc views, výhradně těch „zahraničních“. V domácích médiích ani zmínka. Zdá se, jako by tu byly dva oddělené světy, a ten, v němž se kapely chtějí dostat ven pomocí českých rozhovorů v českých médiích, byl bohužel výrazně větší.

(Napsáno pro ditchmag)

2 komentáře:

blacktarjesus řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
tomas k. řekl(a)...

pekne napsane