30. 1. 2013

Hlas Generace večírek III.

Third party on Thursday 31.1., Nová Syntéza, Praha.

20:00 dné (dj), too future sex theme
22:00 Forgotten tearjerkers of 2012 (video, selected by Ondřej Holý)
22:45 DJ TOMMY (dné & Mutuju)

free entry, no dresscode

event
__________________________________________________________

Třetí pártoška 31.1., Nová Syntéza, Praha.

20:00 dné (pouštěčka), téma: too future sex
22:00 Zapomenuté dojáky 2012 (video, vybral Ondřej Holý)
22:45 DJ TOMMY (dné & Mutuju)

vstup zdarma, žádnej dresscode

event

28. 1. 2013

Zvyky hudebních objevů v Čechách

(I wrote this article for ditchmag. It is about the habits of new Czech bands. I doubt that anyone outside would care plus it is long as fuck. So I leave it without the translation.)
__________________________________________________________

Text si nebere za úkol zmapovat mladou českou scénu, vyjádřit se ke všem. Ani nenabízí „řešení“ větším kapelám typu Charlie Straight. Zamýšlí se nad současnou situací, očekáváním hudebníků a jistou omezeností.

Budeme se teď soustředit na naděje, o nichž se dozvídáme z větších médií. Hudebně už se ani tolik nesnaží napodobovat, co zrovna letí. Ne snad, že by nevěděli, jak na to, oni zkrátka nemají relevantní vzory. Není tu nikdo, kdo by se inspiroval třeba u Beach House, The xx nebo Tame Impala. Bylo by to osvěžující. Místo toho tady vládne kytarové bezčasí. Udivuje mě, kolik kapel, které „experimentují s elektronikou“, se tady každý rok bere jako nová naděje. Předpokládám, že lokální kapely se světovým účesem má v určitém množství každá země, záleží však, v jaké jsou pozici. Pokud vás někdo uvádí v dojem, že to je maximum, co může daná země nabídnout, něco je špatně.

Pravidelně se rojí spousty hudebníků, kteří v rozhovorech líčí své „zahraniční ambice“, a často je to naposledy, co o nich člověk slyší. Nerozumím takovým veřejným přípravám na slávu. Musí už podvědomě tušit, že jim to nejspíš nevyjde; alespoň to tedy řeknou do éteru, ať je to tzv. ve vzduchu. „Jo, my tenkrát hráli v Roxy jednou za měsíc, ale chtěli jsme do zahraničí.“ Nevím. Tenhle přístup ve mně budí rozpaky. Každý má sny, něco, čeho by chtěl dosáhnout. Proč je veřejně sdílet? Jsou tím víc reálné? Nebylo by lepší, kdyby si za tím snem člověk prostě jen šel? Připravovali někdy DVA někoho na to, že tenhle rok poletí dvakrát hrát do Ameriky? Ví někdo o tom, že TABLE hráli třikrát v New Yorku?

Tito lidé už to mají v sobě zakódované, příliš přemýšlí nad tím, jak být úspěšní, jsou nedočkaví. Často vidí jen jedinou možnost: najít si schopného manažera, procpávat se na lokální akce, a dělat desku s „producentem ze zahraničí“. Ten vám v českém prostředí zajistí čekání na velkou věc. Vadí mi, jakou přikládáme hranicím důležitost, to dramatické rozdělování. Kapely očekávají, jak budou všichni unešení z toho, že dělají desku s někým z venku. Proč je to tak zásadní? Nežijeme v Čechách, žijeme na světě.

Akcentuje začínající anglická kapela v promo materiálech, že její producent je původem z Izraele a babička inženýra, co dělá mastering, žije v Německu? Spolupracujete přece s někým, u něhož cítíte, že by mohl posunout vaši hudbu dál. Pokud je „ze západu“, v pořádku, pokud ze Slovenska, opět v pořádku. Nehraje to roli, jde jen o vaši věc. Neděláte s ním proto, abyste měli pěknou tiskovku v Mladé frontě, kterou následně sdílíte na Facebook. Nemluvím teď o nikom konkrétním, nechci nikoho napadat, nevidím do záměrů ostatních. Je to drobnost, jenom si říkám, že čím dřív přestaneme dělat haló z takových věcí, tím blíž tomu zahraničí budeme. Ve výsledku totiž záleží jen na vaší hudbě, nikoliv na minulosti producenta.

Co se týče vlastní propagace, není podle mě podstatné mít adresář s pěti sty kontakty a zběsile rozesílat každou píseň, jako spíš vědět, co a kam posílám. Existuje nepřeberné množství hudebních blogů/nezávislých médií, jež mají stěžejní vliv na současnou hudbu. Orientovat se v nich přinejmenším neuškodí. Denně jim chodí desítky až stovky mailů, vše záleží na jejich preferencích nebo osobní známosti. Když už jsme u tvoření kontaktů – jsem přesvědčený, že jedna z nejdůležitějších věcí je dělat předkapely lidem, které máte rádi, kterých si vážíte. A tím myslím klidně pro padesát platících na sedmičce. Jedou si své evropské turné, jsou každý den v jiném státě a pokud je vaše půl hodina zaujme, řeknou vám to. Povídáte si, jak věci fungují u nich, jak u vás. Znají spousty dalších lidí, zpravidla majitele různých indie vydavatelství, a pokud chtějí, abyste to věděli – opět, řeknou vám to. Tenhle proces sice nemíří na stadiony, ale je přirozenější, a v podstatě snazší, jde v něm jen o hudbu samotnou.

Zmínil bych na závěr jeden příklad. Před měsícem vydal slovenský Pjoni nové video, animoval mu ho Jan Šrámek/VJ Kolouch. Protože znělo a vypadalo dobře, dostalo se na úvodní stranku Vimea. Za týden udělalo 30 tisíc views, výhradně těch „zahraničních“. V domácích médiích ani zmínka. Zdá se, jako by tu byly dva oddělené světy, a ten, v němž se kapely chtějí dostat ven pomocí českých rozhovorů v českých médiích, byl bohužel výrazně větší.

(Napsáno pro ditchmag)

20. 1. 2013

Blue Hawaii - Untogether

It is interesting to keep track of bands that began on the top of chillwave. They had it easy with their debuts. Everything was cool, they got praised via twenty blogs and Urban Outfitters sent them a few free shirts. Good times. However, sooner or later it was necessary to get off the internet and think about what would be the next step. Some of them climbed the same hill again only to find out that it was not as fun anymore, even the beach photos didn't come out that well. Then there were others who moved on and among them Untogether was made. It is an album whose seriousness is really enjoyable. You can feel the devotion of one's vision and total control of one's art, not necessary with a consideration of contemporary context. I like when somebody sonically limits themselves on purpose and manage to pull it off as an advantage. Synths on Untogether are fragile like an afternoon nap and beats are fifty variations of one knock. Among them hangs the eye contact of the singer who is willing to spend a somber moment with you. Untogether is like silence, it is good to make time for it.

Out March 4/5th *
__________________________________________________________

Je zajímavé sledovat, kam se pohnou umělci, kteří začali na vrcholu chillwave. Se svým debutem se pohodlně svezli dolů. Bylo to ok, postli je na dvacet blogů a Urban Outfitters jim dalo pár košil zdarma. Příjemný časy. Dřív nebo později bylo ale nutný zavřít internet a začít přemýšlet, jak by se mělo pokračovat dál. Někteří se vyškrábali zpátky nahoru a zjistili, že druhá jízda už taková sranda nebyla. Ani fotky na pláži už nestihli udělat, zatáhlo se. Pak byli tací, kteří popošli dál, a mezi nima vzniklo Untogether. Je to deska, u který si užíváte její vážnost. Cítite tu oddanost vlastní vizi, total kontrolu vlastního umění, ne nutně s kontrolou současnýho kontextu. Líbí se mi, když se někdo dobrovolně limituje a povede se mu z toho udělat svojí přednost. Rytmus na Untogheter dělá padesát variací jednoho ťuknutí, melodie jsou křehký, jak odpolední spaní a mezi nima visí oční kontakt zpěvačky, se kterou si tu samotu můžete pěkně prožít. Untogether je jak ticho, je dobrý si na něj udělat čas. Pokud "toho máte moc" a "nestíháte", tak to nestihnete, žejo.

Venku začátkem března. *

7. 1. 2013

Toro Y Moi - Anything In Return

I needed time for this. I didn't want to bother you with first impressions. Chaz has always seemed unrivalled to me. Almost everything he has done, I pity I haven't thought of it first. Confessions!! When he announced he had made a pop album for his girlfriend, I was excited. Since then ten listens have passed and a shadow of disappointment has not vanished. Anything in Return should not be just an ok album, right? It features neither the production of the first album nor songwriting of the second. It's not attention-grabbing. Instead of contemporary elegance it is a take on something "timeless". It's a logical step. But as if he wasn't that intuitive this time. Buried himself into the songs too much and didn't see the whole picture. Despite the obvious evidences of his talent the album also has a lot of colorless moments. And that is unpleasant news.

*
__________________________________________________________

Na tohle jsem potřeboval čas, nechtěl jsem vás unavovat prvním dojmem. Chaz byl vždycky jeden z lidí, který jsou pro mě nedostižný. U téměr všeho, co udělá, lituju, že jsem to neudělal dřív. To je přiznání!! Když oznámil, že nahraje popový album pro svojí holku, těšil jsem se. Od tý doby uběhlo deset poslechů, a stín zklamání pořád nezmizel. Anything in Return by přece nemělo být jenom ok album, ne? Nemá produkci první desky, ani songwriting tý druhý. Hned vás nechytne. Místo současný elegance je to pokus o něco "nadčasovýho". Logický vývoj, avšak jakoby Chaz nebyl tak intuitivní, zahrabal se dovnitř a občas se zapomněl podívat shora. I když má deska plno důkazů o talentu, nevyhne se bezbarvosti. A to je nechtěná novinka.

*