19. 12. 2012

Stratasoul - Luvly Isles

I liked the Luvly Isles previews a lot. I just hoped the real thing would not get carried away with the production and ignore the melodies. It always hurts me. Somebody has the skills to leave out every engineer in the process, to layer pretty sounds, to give them a space but omits to focus on the structure of a song, and leaves you with the feeling that you just visited an exhibition of contemporary design. Luvly Isles is a production show-off and sometimes too mellow on the ear, however, melodies are hidden inside. It breaths. I always told myself that if you got into a L.A. beat scene you had a hundred doors to knock on to get an advice. Meanwhile we, poor eastern euro guys, have to do it all by ourselves. Lame excuse, the place is not important and it is a joy to find out. Free download here.
__________________________________________________________

Ukázky z Luvly Isles se mi moc líbily, moje jediná starost byla, aby si pozdější komplet neujel na zvuku a zapomněl při tom na melodie. To mě vždycky zamrzí. Někdo má schopnosti, aby připravil o práci všechny inženýry v procesu, vrství přes sebe pěkný zvuky, dává jim prostor, ale opomene samotnou stavbu písně, a na konci zbyde jen pocit z výstavy současnýho designu. Luvly Isles sice producentská exhibice jsou, někdy až příliš měkká a nazdobená, ale zároveň dýchají, melodie jsou ukrytý uvnitř. Vždycky jsem si říkal, že pokud se dostaneš do L.A. beat scény, máš sto padesát dveří, na který můžeš zaklepat pro radu, zatímco my chudáci si tady musíme dělat všechno sami. Slabá výmluva, místo není důležitý a je radost to zjistit. Zdarma ke stažení tady.

13. 12. 2012

Wiz Khalifa - O.N.I.F.C.

Only Nigga In First Class is repeatedly listenable only in terms of beats. Wiz himself doesn't have too much to say. He doesn't even try. He poured himself that infamous champagne, made himself comfortable on a couch and for 70 minutes depicts how big that couch is. His car is also big, however, nobody has ever seen it - it is so fast that you can only catch a blur. Fun!!! Wiz said the album focused on how he managed to "make it". Not that his previous lyrics have been a fountain of creativity but personally I rather look at striptease than somebody's account balance. The range of what he does has been narrowed down drastically, now he aims in one direction only. The Money held Wiz hostage and told him that he was not allowed to rap about anything else. Figuratively, it kinda could have happened. I am glad that his knack for picking producers was out of town in that moment. Stream here.
__________________________________________________________

Only Nigga In First Class se dá opakovaně poslouchat jenom kvůli hudbě. Samotnej Wiz nemá co říct. Ani se o to nesnaží, nechce nic řešit. Udělal si pohodlí na gauči a sedmdesát minut popisuje, jak je ten gauč velkej. Jeho auto je taky velký, ale nikdo ho nikdy neviděl, je tak rychlý, že stihneš jen šmouhu. "Život na vrcholu," říkal Wiz v rozhovorech. Ne, že by se jeho předchozí texty topily v kreativitě nebo byly něčím jedinečný, ale přeci jenom radši koukám na striptýz, než něčí bankovní zůstatek. Záběr je tentokrát zúženej a směřuje jen na jednu stranu. Peníze držely Wize jako rukojmí a s pistolí u hlavy mu řekly, že může zpívat jen o nich. Což se, metaforicky, klidně mohlo stát. Jsem rád, že jeho ucho na producenty bylo v tu dobu mimo město. Stream tady.

29. 11. 2012

Miguel - Kaleidoscope Dreams

Whenever I play some r&b/hiphop album that is or attempts to be mainstream, I always wait for the moment when it gets really bad. Those records have an hour-plus of material, in the first third they run out of all the singles and then hope that you are dazzled enough to overlook the bland remainder. This model has survived because it has become expected. Everyone does it: layering collabs on the top of each other and indulging in a mutual back-patting. After receiving the million that the label gave you for the record, without a firm hand, you can easily lose interest in the concept and just blow the money on 30 seconds of a Rick Ross verse because someone from the label said "straight to the chaaaart, baby". Miguel left this out. After the Art Dealer series, he took some paper and wrote all of the pros and cons. He has his own vision and taste, he doesn't need Diplo to make him Climax just for embarrassing the rest of the album. He doesn't do tv drama nor does he stay high above the music itself. And even without those things you know that the pussy is his.
__________________________________________________________

Vždycky když si stáhnu nějaký r&b/hip-hop, co je nebo se pokouší být mainstream, tak jenom čekám, u jaký písně se to pokazí. Ty desky mají většinou hodinu plus, první třetinu vystřílí všechny singly a pak doufají, že jste oslněný natolik, že vám klesla pozornost. Tenhle model přežívá ze stereotypu, dělají to všichni, vrstvení hostovaček a plácání se po zádech je v povaze. Navíc když vám dá label milion na desku, tak se bez pevný ruky vykašlete na koncept a bouchnete ho na 30 sekund sloky od Ricka Rosse, protože vám někdo z labelu pověděl "rovnou do hitparád, jo". Miguel si tohle odpustil, po Art Dealer sérii si vzal papír a sepsal všechny pro a proti. Má vlastní vizi a vkus, nepotřebuje Dipla, aby mu udělal jeden Climax a tím ztrapnil zbytek desky. Nedělá exhibice, tv dramata, ani nestojí tak vysoko nad hudbou samotnou. I tak je všem jasný, že that pussy is his.

23. 11. 2012

Glass Ghost - Idol Omen

This time with The Returns section we travel three years into the past. It's an indie summer movie, people spend days in the parks and the openings, dividing their time between red wine and discussions about recently bought vintage synths. Screen their own short films on each others birthday parties (on the roof, of course). Half of them has annoyingly huge ego, the other half is more focused on their inner fears. From time to time someone is lucky and is big on the internet for a while, has more girls/boys than usual and eventually come back to the one he/she "truly loves". Easy life but I just can't figure out why I like this album so much. There is nothing special about it. I cannot recall one melody but when I play it I want to stay inside of it. After three years as much as for the first time. Something is here.

Like A Diamond is the life.
__________________________________________________________

Tentokrát nás rubrika návraty zavede tři roky do minulosti. Je to úplný nezávislý léto v Brooklynu, všichni jsou v parku nebo chodí po vernisážích, u červenýho se baví jakej vintage synťák včera koupili na ebayi, točí krátký filmy a vzájemně si je pouští na narozeninách. Polovina z nich má otravně velký ego, polovina je stočená do sebe. Čas od času má někdo štěstí a je chvíli velkej na internetu, má víc holek než obvykle a pak se stejně vrátí k tý, kterou "doopravdy miluje". Snadnej život, jenom já jsem pořád nepřišel na to, proč mě tahle deska přitahuje. Není na ní nic výjimečnýho, nevybavím si jedinou melodii, ale když si jí pustím, tak se mi v ní chce zůstat. Po třech letech stejně jako prvně. Něco je tady.

Like A Diamond je život.

19. 11. 2012

Hlas Generace večírek II.

Still hesitate if I should do more promo or keep it rare just for few people. We'll see on Thrusday. 22.11., Nová Syntéza, Praha.

20:15 dné (dj)
22:00 ten most interesting hiphop videos in 2012 (selected by Karel Veselý and Ondřej Holý)
22:45 DJ TOMMY (dné & Mutuju)

free entry, no dresscode

event
__________________________________________________________

Pořád váhám, jestli si mám dát víc záležet na propagaci nebo to mít rare pro pár lidí. Uvidíme ve čtvrtek. 22.11., Nová Syntéza, Praha.

20:15 dné (pouštěčka)
22:00 deset nejzajímavějších hiphop klipů roku 2012 (vybral Karel Veselý a Ondřej Holý)
22:45 DJ TOMMY (dné & Mutuju), téma: holky na erasmu 

vstup zdarma, žádnej dresscode

event

8. 11. 2012

Halls - Ark


I slept through the news about this because I had pigeonholed Halls as boring lo-fi chill for filling blogs. Here, however, Sam Howard made an ​​incredible turnaround. It's great when talent amazes you without any warning. I like the two views on that thing. Mine superficial, easily judgmental, influenced by the fast surroundings and his calm, absolutely indifferent to what I think. I click on the stream just to assure about my point, our views intersect and I have to write this apologetical post. This is bigger than all the bnm in the world, lolx. The entire album here.
__________________________________________________________

To mi zas trochu ujelo. Zprávy o Ark jsem ignoroval, protože jsem měl Halls v paměti jako nudnej lo-fi chill na výplň blogů. Tady ale Sam Howard udělal neuvěřitelnej obrat. Mám rád, když mě talent takhle ohromí. Líbí se mi ty dva pohledy na jednu věc. Ten můj, povrchní, snadno odsuzující, ovlivněnej rychlostí okolí a ten jeho, klidnej, naprosto lhostejnej tomu, co si myslím. A pak na ten stream kliknu, aby se neřeklo, žejo. Oba pohledy se protnou a já musím napsat tenhle omluvnej post. Tohle je větší než všechny bnm světa!!!! Celý album tady.

<3

3. 11. 2012

Noyce - Moment's Good


Ok, tady nemusíme hrát hry. Nikdo by se nemoh divit, kdyby se z Noyce vyklubal pracovník servisu, kam jednoho šťastnýho dne přines Shlohmo svůj laptop, když ho omylem polil nealko pivkem. Po pracovní době si projel jeho projekty, překopíroval samply padajících pravítek a po nocích to doma spíchnul. Noyce vynechává epičnost a rozmanitost, celou dobu s kytarou jen tak plyne. Prvně vás ohromí prací se zvukem, pak se kouzlo onosí a sklouzne do podvědomí. Samozřejmě, že má schopnosti, jenom se to poslouchá až moc snadno. Celý EP tady

22. 10. 2012

Body Parts - On Purpose


Před pár dny jsem koukal na telku a z diskuzního pořadu jsem zjistil, že se neumím prodat. Mám neustálej pocit, že je potřeba bejt rafinovanej, nikdy se nevnucovat a neopakovat se, udělat to tak, aby byl ten druhej rád, že na to přišel. Což je samozřejmě každýmu fuk. V množství odkazů se nerozlišuje nic. Nikdy neposílám pozvánky, když mám koncert nebo cokoliv (aktualizace 6.11.: teď jsem poslal jednu na tohle, byl to zbytečnej luxus, sory, nejsem tak silnej), zároveň mi jich každej den přijde deset na cyklojízdu v ústí nebo grilovačku u milana, kterej je úplně blbej.

Když tahle deska před rokem vyšla, udělal jsem jenom nenápadnej post na fb (8 people saw this post, lol supr), a tím to považoval za vyřízený. Čistý víno můžem nechat v lednici, vyřízený není vůbec nic. Body Parts jsou celý o ironickým pomrkávání, o vtipný doslovnosti. Každá písnička má jasný téma. Nikdy to nejsou vztahovky a hluboký metafory. Jsou to prohlášení jako "škatulkovat věci je občas ok", "nikdy nechci bejt úplně šťastnej", "nic mě nebaví a nemám se rád", "slova jsou blbý na to, když chceš něco říct", "nic není originální", "něco dělám a pak mě to nebaví". Je to jak kdyby zhudebnili posty na blogu nějaký sedmnáctky a trochu u toho pozvedli obočí. Něco jako ten můj první odstavec.

"you are not feeling happy, you are not feeling sad, you are not so simple, you are complicated"

Celý tady

19. 10. 2012

Mac DeMarco - 2


(Trochu jsem si plánoval, že si tuhle desku koupím, aniž bych si jí předtím poslechl. Udělat si trochu rozruch. Ale nakonec je dobře, že jsem spontánnost nechal holkám, co si barví vlasy na modro, protože songwriting zamrznul, zvuk se vyčistil a rafinovanost zmizela. Nevím, na kolik si Mac všechno dělá sám, ale tady zoufale schází pohled z venku. Z jednoho dobrýho triku opakovanýho desetkrát za sebou na konci nezbyde ani ten dobrej trik. Zlatá poučka. Mac byl na Rock and Roll Night Club větší perv, byl sexy a víc tajemnej)

Po třech posleších jsem tenhle zklamanej stoh naštěstí poslal do závorek. Zrádnost počátečního splývání zmizela jak "šance, která se neopakuje" a mraky deziluze se protrhly jak smůla při "mým štěstí". lolx. Z textů se vytratila manýra elvise ve stínu zvrhlíka a nahradilo ho občasný mytí nádobí a každodenní pocitovky. Mac je v reálu vtipnej člověk, vymyšlenou roli ani nepotřebuje, z jeho guest postu na Pitchforku by se dal sestavit slušnej late night stand-up. 2 je vlastně total obyčejná deska a můžete jí podlehnout stejně jako nemusíte. Určitě bych se nevsadil, že mě bude celá bavit i na desátej poslech, možná přehodím závorky u odstavců. Zatím Still Together.

Desátej poslech a je to silnější a silnější. Je to totiž jedině na vás. Nikdo vám nic nevnucuje, nikdo se nepředvádí, není tu žádná "překrásná melodie", ani "fakt dobrý texty", nikdo vás nenávadí k tomu, abyste jim byli ohromený. Dát všechno tohle dohromady a bavit je jedna z nejtěžších věcí, a vtip je v tom, že nejde naučit. Když se o to snažíte, tak to nefunguje, to už se předvádíte. Je to tenká hranice a rozdíly jsou obrovský. Mac to dokázal a pro mě maximum, konec.

5. 10. 2012

Teen Suicide - I Will Be My Own Hell Because There Is a Devil Inside My Body


Blablabla. Blabla bla bla blablabla Bla blabla blabla. Bla blabla blabla, blabla blabla bla, bla Bla blabla blablabla blabla blablabla bla blabla, blablabla. Blablabla. Blabla bla bla, blablabla bla blabla blabla. Bla bla. Bla Bla bla blabla bla. Blabla bla bla, blablabla bla blablabla, blabla. Bla blabla blabla, blabla blabla bla, bla blabla Blablabla blabla.

-

2. 10. 2012

Worshiper - Happened

Worshiper v leččems připomínají Happy Trendy. Doba, kdy se s někým rozejdete nebo cokoliv jinýho, ale místo fňukání na fejsiči o tom napíšete píseň. A to mám rád. Přeměňování zážitků a dojmů v něco trvalejšího. Všechno si to samozřejmě nahrajete doma. Žádný studio za třista až pětset euro, ani TV ambice. Nic proti nim.

Celý EP ke stažení tady. První přeskajuju, pak už dobrý.

22. 9. 2012

Indie Game: The Movie


Před pár týdny jsem se podíval na Indie Game: The Movie a pořád se mi to vrací. Jak by se dalo čekat, o hrách to až tak úplně není. Je to celkem univerzální studie o tom, jak někdo dělá svoje umění, o přístupu, odhodlání a trpělivosti. Líbilo se mi, když se tvůrce Braid, jedný z nejúspěšnějších indie her na světě, strachoval o to, jestli bude mít hra úspěch, a když ho poté měla, byl otrávený, že ho nemá z těch správných důvodů. Všichni se kloužou po povrchu, nevidí tu hloubku pod ním, a skákání s panáčkem není o skákání s panáčkem.

Nejvíc drama měl v příběhu Phil Fish, kterej svůj FEZ dělal pět let. Během tý doby se rozešel se svým kreativním partnerem, se svojí holkou, zemřela mu máma, neměl žádnej sociální život, ani žádnej scratch, a celou hru třikrát kompletně předesignoval. Pod dojmem toho osudovýho zanícení jsem se potom na youtubu půl hodiny díval, jak jí někdo hraje. Nejsou v ní žádný nepřátele, neběží čas, jediný, co hru pohání, je ona pověstná touha objevovat. Soundtrack od Disasterpeace tu sofistikovanost krásně doplňuje, nedělá 8-bit smyčky na skotačení. Byla ta první hudba, kterou jsem si v tomhle roce koupil. Kouzlo!! Celej je tady.

19. 9. 2012

HG večírek, část 1.

Hlas Generace má zítra první večírek. Když přijdete, můžete cokoliv.

Nová Syntéza, Veletržní palác, Praha.

21:00 - 22:00 dné (pouštěčka)
22:00 - 22:30 Trapped in the Closet, R.Kelly (promítání, díly 1-6)
22:30 - 00:00 dné (pouštěčka)

FB event tady

24. 8. 2012

Bunkai-Kei - Summerscape Compilation

Tahle kompilace mě zasáhla jak silný deja vu. Akustickej drone a ambient z Japonska jsem hodně poslouchal předtím, než jsem udělal první dnéčko. Pak jsem měl holku, která byla dobrá a dával jsem s ní dojímačky při medový Sawako. Nebyli jsme spolu moc dlouho, ale tohle tzv. sdílení beze slov umí bejt silný. Hlubší než deset večer, láhev vína a plány na život, a smysluplnější než historka z dovolený, kde "sem šlápla na ježka, au". Ale nechci se připravit o nic, žádný zahořknutí, všechno je dobrý, ještě nemám leta. Kdybych pil a kouřil, tak nemusím přestávat a zeleninu jím celej život. Ještě ne, omg!!!!

Ke stažení tady. Kdybyste to někdo fakt dal, tak kdyžtak brečím u Chafe od Sane Masayuki. Níž jsem dal Cokiyu.

23. 8. 2012

3 recenze: ASAP Rocky, The Weeknd, Grimes


Tyhle recenze jsem napsal do posledního Živlu. Vzhledem k tomu, že vychází jednou za půl roku a deadline byl konec února, tak na aktuálnost zapomenem. Rád si čtu recenze s odstupem pár měsíců, názor už mám utříděnej a nejsou to takový nervy.

Asap Rocky - LIVELOVEASAP

Purple Swag ve mně toho tolik nezanechal, celý Deep Purple ještě míň. Rocky sice rapoval pěkně líně, ale frontu byste kvůli němu stát nemuseli. Co mi tenkrát scházelo, pojmenoval sám v jednom z rozhovorů. Popisoval, jak se hiphop v určitým smyslu vrátil na konec osmdesátek, kdy rapper nebyl nic, když neměl za zády DJe. Teď je nutností producent. Převést tuhle reflexi současnosti do reality není žádná legrace, ale v tom je právě ta největší Rockyho přednost - ví, co potřebuje a ví, kde si to opatřit.

LIVELONGASAP je jako výloha důkazů a tím největším je Clams Casino. Přostřednictvím pěti písní si upevnil pozici nejinovativnějšího producenta současnosti. Jeho skladby se nikdy nesníží ke smyčkování, mají vývoj, snadno rozpoznatelnou snivou atmosféru a člověk vždycky žasne, kolik vystihne prostoru drobným tlesknutím v pozadí. Poutavě se předvedli i další. Mezi nováčkem Lyle nebo domácím ASAP Ty Beats si významnou roli zahrál Spaceghost Purpp. Kromě dvou hostovaček se postaral o produkci ke Keep It G a udělal z ní mojí životní píseň. Mám slabost pro momenty, v nichž se doslovně rapuje o tom, jak bejt opravdovej, držet partu, vydělat peníze, a přitom zůstat věrnej původní hře. Pokaždé zjihnu, když se v půlce desky ozve "Fuck the bullshit my nigga / Keep it G".

Abych se vrátil k úvodní myšlence. Fakt je ten, že kde mě nebaví hudba, tam mě nebaví ani Rocky. Působí trochu jako seriálový herec s jedním výrazem. Září v místech, který jsou mu napsaný na tělo, ale jakmile nemá svý scénaristy, padá do průměru. A tím mě dostalo LIVELONGASAP do úzkých. V loňském roce vydali alba rappeři s větším charisma, větším přesahem, i zajímavějším sdělením, nikdo se mě ale nedržel tak jako on. A zábava s trvanlivostí je vzácný zboží, ať už jí docílíte jakkoliv.

(zdarma ke stažení tady)

The Weeknd - Echoes of Silence

U spousty lidí se na sklonku minulého roku změnil přístup, jakým nahlížejí na R&B. V indie poměrech to najednou přestala být věc, která uniká hlubší diskuzi. Samozřejmě, každý má svoje provinilé potěšení a pro smyslné momenty při intimní večeru se už dvě desetiletí pouští výhradně R. Kelly, ale to je jiná věc. Poslední dobou jsme si zvykli hodnotit R&B podle pořadí v žebříčku, případně ho jenom "tolerovali" v médiích. Potřebovalo nový impuls, nový směr a skrz jména jako How to Dress Well, The Weeknd, Frank Ocean a desítky méně známých, ho dostalo.

The Weeknd si loni řekl o pozornost, které se nedalo vyhnout - naplánoval si trilogii. První pokus House of Balloons byl osudově přitažlivý. Jemně nasával cizí žánry a samploval Beach House, důležitější však byly příběhy, co se v něm odehrávaly. K prchavým známostem, striptýzovým pohlednicím a ranním výčitkám se přistupovalo povrchně a hluboce zároveň. Drzé floutkovství povýšilo na neodolatelnou ctnost. Ze dne na den se z lokálního zájmu stal světový. Od druhého mixtape Thursday ovšem přišel problém. Alespoň pro mě. Jakoby Abel Tesfaye řekl svým producentům, že se mají trochu krotit a nechat vyniknout jeho hlas. Vzal to však ze špatného konce a ze sexy vypravěče nočních historek se stal zoufale kvílející solitér. Najednou ho bylo všude moc. Obsahově se nic nezměnilo, ale změnou přístupu zmizelo kouzlo.

V Echoes of silence zašel ještě dál. Při prvním poslechu na mě vyskočilo silné deja vu a chvíli jsem si myslel, že někdo pokazil tracklist a poslouchám ztracenou píseň Michaela Jacksona. Až později jsem zjistil, že to byl cover jeho Dirty Diana. Abel by z touhle imitací vyhrál všechny X faktory světa, ani by nepotřeboval kloubouk a kudrlinu. Na Echoes of Silence se hodně ohýbá popová forma a zvukově je o moc zajímavější než Thursday. Abel se nikdy nesnaží udělat jednoduchou baladu do hitparád. I přes tuhle šlechetnost se moje averze k jeho hlasu nezměnila. Nedokážu to vrátit zpátky. Byl jsem z toho smutnej. Ale pak jsem si pustil celý Love vs. Money od The-Dream a došlo mi, že s R&B se experimentovat nemusí, pokud ho někdo dokáže proměnit ve zlato.

(zdarma ke stažení tady)

Grimes - Visions

Grimes jsem odolával šíleně dlouho. Od doby, co začala vydávat, jsem si vždycky pustil kus písně, v půlce jí vypnul a už se k ní nevrátil. Měl jsem jí za holku, která reverbem na mikrofonu skrývá vlastní nevýraznost. Těch dneska jezdí po světě tucty, to není žádný objev. Pozornost, kterou dostávala od médií, mi však vnucovala opak. Chtěl jsem si u Visions, její třetí desky, udělat definitvní jasno, protože není nic horšího, než být chycen v nedbalkách s prohlášením, že ta knížka, kterou jsem nečet, je fakt hrozná.

Grimes žije v téhle době, ale s Visions porušila to nejzákladnější pravidlo pro cestování v čase - přetvořila si minulost pro sebe. Syntezátory a drum machines z osmdesátek doplnila svým vědomím z budoucnosti. Sexy zápletka, která bohužel předčila výsledek. Písně jsou postavené na vrstvení jejího hlasu, a to pro mě moc nefunguje. Chytlavost, ani sílu motivů nedokážu rozeznat. Přestože zmizela lo-fi manýra z předešlých nahrávek, Grimes se v nástrojích často topí, nechá se jimi někam unést a zapomene na čas. Fakticky se z místa se však nepohne. Pořád se zdá, jakoby si jen tak prozpěvovala v koupelně a tajně doufala, že to do sebe nějak zapadne. O samotnou hudbu a její vývoj při tom až tolik nejde. Nechytí pozornost. Grimes se spíš doprovází, než že by tvořila něco, co by mohlo obstát samo o sobě.

Takhle mi zní tři čtvrtiny alba, ve zbytku si mě získala. Genesis a Oblivion jsou věci, který vydrží leta. Jsou skvěle vymyšlený, mají melodie a cokoliv. Soukromě mi potvrzují, že Grimes v sobě talent má, jen na té pověstné a tolik obávané křižovatce umění většinou odbočí jiným směrem, než bych chtěl. Visions je její třetí deska ve třech letech. Ve prospěch výraznějších nápadů bych si na tu čtvrtou klidně pár let počkal.

(napsáno pro Živel č.35)

29. 7. 2012

Heavenly Beat - Talent


Talent mě chytnul něčím zevnitř. Nemá žádnou vábničku se silným singlem, ani lepší první polovinu a povinnou druhou. Je to čtyřicet minut života, který chcete prožít znova a nemusíte riskovat, že vám spadne kus letadla do pokoje. Nic není vystavěný tak dokonale, aby se po čase omrzelo. Každá píseň si nechává drobnou rezervu, kterou může libovolně přesouvat a tím vás pokaždý překvapit. Variace!!! Rohlík se sýrem se taky nedá jíst pořád.

Celý album tady

16. 7. 2012

Soko - Destruction of the Disgusting Ugly Hate



Soko natočila video roku. Je ufňukaná ve sprše, šťastná na pláži a mimozemšťan s marmeládou. Má mě kdykoliv. Její debut I Thought I Was an Alien vyšel v únoru, dostal jsem se k němu až teď. Je skvělej, Soko víc sluší, když je záhada a s nakřáplým smutkem v hlase to tolik nepřehání. I ta přitažlivá persona holky s problémem se nemůže úplně utrhnout ze řetězu. Dvě ulítnutí za padesát minut jí odpustím, už jsem řek, že mě má kdykoliv. Kdyby něco, další nejlepší video roku má tady

10. 7. 2012

Suis La Lune - Riala



Po roce jsem si do auta vypálil cdčko. Dal jsem si tam celou Rialu a pak další věci. Jel jsem dvacet kilometrů za Prahu koukat, jak holky pečou bublaninu. Cesta měla trvat půl hodiny, Riala byla doják a potom jsem zabloudil. Naštvalo mě to. Musel jsem jí vypnout, abych si nekazil takovou krásu. Nezasloužil jsem si jí!!!! Po jednom špatným rozhodnutí následovala serie dalších pěti. Už jsem ztrácel naději a pak najednou dobrý. Zkouška vztahu po půl hodině skončila. A bylo to jak tenkrát poprvý. Drama queen. *

Celý album níž.


19. 6. 2012

Blood Diamonds & Charli XCX - Grins


Sex po telefonu s Grimes mě moc nerozpálil, ale tohle je píseň roku nebo nevím. Mike Tucker nenašel diamant, nýbrž zlato, a přidal ho do každýho zvuku. Jeho produkce je pro mě neuvěřitelná, v momentech, kdy je píseň nejvýraznější, bubny v kompresi zmizí a tempo udává čistá emoce, omg!! Zpívaná Grins si odbyla premiéru na skvělým mixtapu Heartbreaks and Earthquakes od Charli XCX, jež očekávání na její debut jen zvýšil. Narozdíl od Grimes má Charli v hlase sílu, která se nepřejí. Film pro dospělý místo pohádky.

Blood Diamonds teď podepsal 4AD, a oni ví, co dělají. Budoucnost je v bezpečí.

24. 5. 2012

Laurel Halo - Quarantine


Laurel mi pocitem trochu navazuje na vizionářky u telefonních ústředen, průkopnice avantgardní elektroniky v padesátých letech, který seděly v nedělních šatech u obrovských krabic se stopadesáti knoflíkama a nahrávaly vlny a pípnutí. Její zvuk se nehoní za "reflektováním současných trendů", ani nemá "smazávat hranice". Nechce jen lacině zapadnout do přítomnosti. Slovy Jiřího Špičáka, "v době, kdy se samotná aktuálnost lehkovážně zaměňuje za kvalitu", to Laurel vzala šikovnou oklikou. Není to hudba, která by vám říkala, jak se máte cítit. Tu sílu a její možný tvar jenom tušíte pod povrchem. Ryzí talent a žádný vnucovačky. Celý album k poslechu tady.

"A teď si lehni na pláž, cucej koktejl a čekej na refrén!!!"

16. 5. 2012

dné - Golden Archive (feat. Danny Norbury)

Myslel jsem, že jí sem nedám. Dodělával jsem jí ve chřipce a měl jsem zalehlý ucho. A i když jsem věděl, že ve skutečnosti nezní tak blbě, nebyl jsem unešenej. Teď jsem si jí dal po dvou týdnech a dobrý. Začal jsem jí dělat společně s Danny Norburym na jaře 2009. Bylo to cello a kytara pro intimní momenty, ale nikdy to nedošlo do konečnýho tvaru. Před časem jsem se konečně naštval, nahrál pět novejch melodií, nastřihal cello a udělal druhej díl. Není to pro desku, je to minulost, která mě dohnala, lol. Fotka zlatina Lucia Sceranková.

Dá se stáhnout ze soundcloudu nebo tady.

6. 5. 2012

Kwes - Meantime EP

Všechno mi teď trvá. Je v tom taková pololenost. Dělám nějakou věc a jakmile se dostane do momentu, kdy je ok, zůstane tam šíleně dlouho. Zasekne se v čase, posouvá se jen kosmeticky. Začít z ničeho a dostat se do ok momentu je mnohem jednodušší, než se ho potom snažit dotáhnout. Teoreticky jsou to dvě, tři správný rozhodnutí, ale hledat je není žádnej med. Kwes to taky neměl zadarmo, všechno má pěkně propracovaný. V písních schovává spoustu nápadů, nic nedominuje, jen přispívá celku. Jak rozhovor po fotbale.

Info a mixtape s Micachu tady

25. 4. 2012

Craft Spells - Gallery EP

Všechny písně na debutu Craft Spells byly stejný a stejně dobrý. Gallery v tom pokračuje. Je to jako kdyby šel Justin Vallesteros do obchoďáku, stoupnul si k automatu na plyšáky a za chvíli se kolem něj udělal žasnoucí dav. Lidi by hltali jeho stopro úspěšnost a on by se tvářil, že to dělá poprvý. Mezitím by vyprávěl fantastický historky z natáčení, kdy dělal dvojníka Harry Potterovi. Holky před šatnou, holky v šatně. Restaurace v akváriu, šáňo ve vrtulníku. Bláznivej život. "Lidi od filmu sou ok," ukázal by alt stránku a při odchodu vyměnil plyšáky za pár čísel.

Gallery vychází 15. května na Captured Tracks.

Celý album tady.

14. 4. 2012

Jessie Ware - 110%

Měl jsem teď dj set na jedný pártošce. Veděl jsem, že budu hrát okolo půlnoci a nemůžu to zpomalovat. Chtěl jsem to mít co nejvíc sexy, nedělat tucku, držet si rozmanitost a přitom nevyhazovat z tempa. Koncept!! Jako stěžejní věc jsem si dal Jessie Ware v remixu od Disclosure, mixnul jsem to na 1:10 a v tu chvíli jsem si řek, že jako dnéčko tenhle rok koncerty dělat nebudu. Místo dojímaček budu dělat sensuální pouštěčky. Na lokální starosti ale teď chvíli zapomenem, protože Jessie má novej singl a po hříchu v něm tancuje sama. Produkce od Julio Bashmore se vznáší jak labuť na náměstí a všechno je krásný.

 

11. 4. 2012

Hluboký promo, Kindness a nešťastná láska

Zanedbávám to, vím o tom. Ještěže nemám formspring, ani tisíc followers, je to každýmu fuk a zodpovědnost padá k vlastnímu potěšení. Uděláme si teď vlažnej start, ať nás rovnou nepíchne u srdíčka. V posledních týdnech z mojí strany nebylo o čem psát, o nový věci jsem se příliš nezajímal. Je to vousatá argumentace, ale hudby je moc. Otravuje mě, že se na blozích každý ráno objeví třicet jmen, který neznám. A že to jsou jen výseky vkusu pár lidí, drobný díly tisícový skládačky, se mi ani nechce zmiňovat. Všichni jsou indie-electronic-dream pop, každej si vyzpívá život a většina lidí to ani nezaregistruje. Mám z toho strach.

Napíšu o čtyřech písních, který se mnou při tom byly.

Kindness čerpá z 70s a 80s odkazů, ale když se mě někdo za deset let zeptá, jak zněl rok 2012, mezi prvníma zmíním jeho. House krásně vrství melodie a drží napětí. Dojít k vrcholu je potom vždycky nejlepší úplně od začátku, na nic nečekáte a až se dočkáte, tak si to dáte znova. A není o samotě, celý World, You Need a Change of Mind je báječný.



O Totally Enormous Extinct Dinosaurs napíšu znova, až vydá debut, teď se na to jen připravíme. Když dělal The-Dream svoje třetí album, říkal, že bude hluboký. Jako promo před vydáním si tenhle výraz oblíbila i spousta dalších lidí. S původním významem se leckdy hazardovalo, ale pokud se ho rozhodne použít Orlando, ani nemrknu. Tapes & Money je nejhlubší dizina, co existuje a výrazná upomínka na 11. června.



R&B prodělalo poslední rok indie renesanci, to jsme všichni chytli. Z části je to přirozená náhoda, z části potřebovalo schválení od někoho relevantního. A tuhle roli na sebe Pitchfork vzal moc rád. Najednou jsme byli v bezpečí, mohli jsme se o tom pěkně pobavit a případně v sobě objevit odpověď na Real Talk. Lemonade mě nikdy nebavili, laciný zvuky záleží na kontextu a ten mi tady zábavnej nepřišel. Jedinou výjimkou byla Lifted. V Neptune se jim to povedlo znova a ještě líp. Ne každej může použít zvuk bonga, aniž by nezněl jak z regálu v Tesku. Lemonade to umí. Navíc do stokrát slyšenýho sdělení "it's you i see in everything" vnesli ryzí stesk *



Robin z Fleet Foxes se rozešel s dívkou, protože má kapelu. Udělal o tom šestiminutovou krásu, zveřejnil jí a den na to smazal, což jen podtrhuje, jak opravdový to všechno chudinka měl. Robine, sem s tebou!!!!



8. 3. 2012

Honey Cocaine - Fuck Yo Feelings


Dokážu si představit, že samotný Honey se to přirovnání k Nicki Minaj už trochu přenáší, ale já na tom založím celej post. Stejně to se svojí barvou hlasu bude slyšet ještě pár let, nemusím dělat milosti. Narozdíl od Nicki se drží jen jedný polohy, nezpívá, ani nedělá anime oči. Je to taková verze pro chudý, bez herectví a lesklý kombinézy, což může být osvěžující. Celej mixtape by asi vypadal líp kratší, patnáctkrát dostanete v podstatě to samý. Základní tvar, kterýmu se přízpůsobuje zbytek, je ale skvělej, tak to můžu bez výčitek přejít. Ke stažení zde. *

A můžem si jí spojit tady s děvčaty.



5. 3. 2012

Royal Headache - Royal Headache


Myslím, že aspoň jednou za život bych si měl udělat tohle přirovnání, tak ok - Royal Headache zní jako dítě Japanther a The Walkmen. Tenhle blog byl ale vždycky víc fantazie než pravda z wiki. Nic do záznamu. Indie ikony z 80/90s garáží si tu vypisovat nemusíme a můžem to líně sfouknout hranicí třetího tisíciletí. U podobných kapel vždycky záleží, jak moc chytlavě dokážou psát. A Royal Headache to dobře ví. Nápady vtěsnají do dvou minut a ještě z toho rychlíku hezky zamávají. Pokud vás baví jedna, budou vás bavit všechny. Celý album je tady.

21. 2. 2012

Nite Jewel - One Second Of Love


Je mi líto, ale mám z toho stejnej pocit jako z Visions od Grimes. Nite Jewel sice dává skladbám víc nápadů, ale nefungujou pro mě podobně. Ta předběžná radost, kdy něco poslouchám a vím, že se k tomu budu často vracet, mi skoro zmizela. Radikální změna zvuku v tom nehraje roli. S takovýma věcma nemám problém, všichni bychom se měli vyvíjet, omg. Jde o čistou nudu, v jaký jsou ty písně napsaný. Deska se přitom ze začátku tváří jako životní - This Story a One Second Of Love jsou obě překrásný. V pozdějším kontextu už působí jen jako vábnička do prázdnýho klubu. Ke konci se ještě dojem trochu spraví s půvabnou Autograph, ale víc nic.

Jsou tři skvělý věci lepší než jedno "dobrý album"?

(Recenzi na Visions jsem napsal do březnovýho Živlu, dám jí sem později. Mohla by končit stejnou otázkou.)



15. 2. 2012

Usher & Diplo - Climax


Nikdy jsem neslyšel jeho celou desku. Pamatuju si jenom pár otravných singlů a duet s R.Kellym, kde se oba honí za stejnou sukní, aby nakonec zjistili, že ta sukně jsou dvojčata. V Climax vzal Usher vztahovku z druhýho konce, on a jeho dívka dosáhli vrcholu a museli se rozejít, aby si neublížili na cestě dolů. To je pěkný. Usher je dospělej chlap. Od včerejší noci mi to zatím zpíval dvacetkrát. Taky se mi líbí ta představa, že hvězdička, která před pár lety vyprodávala velký haly, teď hledá trochu trvalejší uznání. I když možná jenom Diplo prohrál sázku. Ostatně nestalo by se mu to poprvý, haha.

13. 2. 2012

Rimar - Closer


Rimar umí udělat krásnej zvuk, ale tentokrát to nevyužil tím nejlepším způsobem. Písničky z loňskýho Higher Ground nahradila uhlazená práce zvukovýho designéra. Je to takovej luxusní gauč s výhledem do zdi. Formálně zvládnutý umčo, který si sdělení nechá pro sebe. Rimar většinou nenásleduje žádnou strukturu, jen střídá průměrný motivy a nahrazuje je novými. Všechno je chill a spaced, ale je to taková slepá větev. Celý album můžete zkusit tady.

Jedna věc se mu však povedla na výbornou. A díky týhle sexy výjimce o něm vůbec píšu.

26. 1. 2012

Lana Del Rey - Born To Die


Někde jsem četl, že vystoupení v SNL znělo, jako kdyby se v její hlavě pošťuchovalo deset různých lidí a každý si chtěl odzpívat aspoň kousek. Podobně působí i Born To Die. Občas je to celý tak roztomile mimo, že je to vlastně zábavný. Nedostatek autenticity je pro mě součástí toho, co je na ní poutavý. Když momenty, ve kterých se chce profilovat jako rebelka a snaží se být svůdná a nebezpečná, doplňuje ta nejistota v pozadí. Přizpůsobuje tomu i zpěv. Ve výškách zní, jako kdyby balancovala nad propastí a občas do ní spadla, elegantně se vyšplhala zpátky a pak tam spadla znova. Riskuje různý polohy a není jasný, jestli je doopravdy tak dobrodružná nebo jenom nemá soudnost. Známá pravda, že bláznivý holky jsou přitažlivý, pořád funguje. A ta přitažlivost může klidně vězet v rozporuplnosti a ne bezchybně načesaný vlně. Hudebně jí vyzradily písně, který vydání předcházely. Na ploše šedesáti minut se dočkáme jenom orchestrálních aranží a elektronicky znějících bubnů, který se nedají zařadit. Všechno si ale drží slušný melodický nápady, tak je jenom padesát na padesát, že to před koncem vypnete.

Born To Die není špatná deska.

Je mi jedno, kdo je její táta nebo rodinnej doktor a můj osobní tip je, že teď budem sledovat přímej přenos, jak se z těch hysterickejch "who cares?" komentů hroutí do náručí kluků, co mají srdíčka z kokainu.

6. 1. 2012

fthrsn - Hysteria


Slovo post-chillwave se tenkrát objevilo jen pár chvil potom, co přišel chillwave. Svádí to. Doba je rychlá, ale lidi jsou tím "nic nestíhám" přístupem líný, jak kdykoliv jindy. Jenom postavit hotovou věc do jinýho světla, tvářit se jako trendsetter a jedem dál. To zapomeň jako!! Myslím, že doba na post-chillwave přišla až teď. Fakt. Musíme na to jít pomalu, jinak ke konci nebude co hrát, nebo už bude všechno tak vypostovaný, že to ztratí chuť. fthrsn má finty jako kdejakej bedroom pop producent, ale jeho dar melodie se dá srovnat jedině s darem řeči Jima Levensteina, a to nejde přejít bez dojmutí. Celý EP je tady.