30. 5. 2010

Uffie - Sex, Dreams and Denim Jeans

Už jsou samozřejmě slyšet věty jako "na tohle že jsem čekal 4 roky?!", takový reakce se daly čekat. Uffie měla vždycky tendence tu špejli se srdíčkem čas od času minout. Na debutu "Sex, Dreams and Denim Jeans" s tím pokračuje. Je tady snad největší koncentrace písniček, u kterých nevíte, jestli jsou úplně blbý nebo se jenom netrefily do situace. Není to deska, kterou bych poslouchal, když někoho beru stopem. Neuměl bych to vysvětlit.

Přes všechny pochyby je to ale přitažlivý. Oizo si drží fazónu a dešifrovat texty zpívaný přes šmoulí auto ladičku je napínavý. Jestli s Uffie vydržím do konce příštího týdne, to nevím. Jsem připravenej na kompromisy.

27. 5. 2010

Mount Righteous – Mount Righteous

Mount Righteous jsou šílená verze amerických středoškolských pochodových orchestrů, od kterých si vypůjčili notové partitury a všechny skladby dvojnásobně zrychlili. V tom dechovém bordelu se přeřvává twee-sbor osmi nezpěváků, je tu něcojakocover Boba Dylana se sólíčkem na melodiku, kde se místo velkých témat řeší čištění zubů, a celé to trvá rozumných 27 minut.

Mount Righteous do toho jdou s čerstvě plnoletou zběsilostí ve stylu Los Campesinos!/Johnny Foreigner - jen se (na rozdíl od výše jmenovaných) ještě nenaučili dát nohu z plynu a „kytara“ je pro ně pomalu sprostý slovo. Zatím se nedokážu zbavit dojmu, že je to tak trochu blbost, ale blbost podaná s takovým elánem, že se během poslechu nestíhám nudit.
Nechávám to na vás.

26. 5. 2010

Heralds of Change

Je vždycky radost, když se vrátíte k nečemu staršímu a zjistíte, že to zní pořád čerstvě. Nemluvím jenom o hudbě, může to bejt video ze silvestra, se kterým nemáte problém nebo slohovka ze střední. Hudson Mohawke loni vydal báječný Polyfolk Dance a pak Butter, na kterým hranici zábavnosti odpálil tak daleko, až se někdy odrazila zpátky. Než ale definitivně přišel na to, jak udělat bubble pop elektro, tak ho krotil Mike Slott a společně se jim povedlo udělat pár věcí, za který může bejt hiphop rád.

25. 5. 2010

Deutsche Elektronische Musik: Experimental German Rock and Electronic Music 1972-83

Kompilace nevyhledávám. Nerad vytrhávám skladby z kontextu. Kupuju vinyly. Pořád totiž věřím, že má klasický pojetí hudebního alba svůj smysl. Na 2CD Deutsche Elektronische Musik k sobě ale všechno z nějakého záhadného důvodu pasuje, i když se tu krautrock střídá s tibetskými chorály, pravěkým ambientem nebo třeba s několikaminutovou onanií na příčnou flétnu, ze kterou by se nestyděli (měli by) ani Jethro Tull. Minimálně půlka skladeb na Deutsche Elektronische Musik funguje i bez dodatku „tohle je důležitý slyšet“ a já už budu vědět, že to v Německu nebylo jen o Can, NEU! a Faust. Podobnou radost z objevování hudby z dob dávno minulých jsem měl naposledy u fantastické kolekce brazilského popu Tropicália: A Brazilian Revolution In Sound, takže rozhodně brát.

24. 5. 2010

Beach Fossils a soundtrack k létu

Real Estate zní jako Dum Dum Girls zní jako Best Coast zní jako Beach Fossils. Mě neošálíte různejma aranžema a tím, že se za mikrofonem občas objeví holka, jsou to pořád ty samý banální melodie, který zněj pořád stejně lo-fi. I když naklonovanýmu štěnátku tupírujeme ocásek a nabarvíme ouška namodro, je to stejnak ten samej pejsek, že.



Lo-fi je jasnej žánr tohohle léta, a Beach Fossils jsou v tomhle lo-fi přístupu asi nejdůslednější – celou rytmickou sekci by s úspěchem obstaral končetinama průměrně vybavenej člověk s paličkou v jedný ruce a prstama ruky druhý na hmatníku basy, kytara pak jednoduše brnká. Žádnej artsy šum, žádný kraviny s kosmickýma syntezátorama. V týhle zvukový nahotě se odhaluje důvod, proč mít Fossils rád – na tomhle albu není blbá melodie. Každá písnička má svý místo, celá deska je konzistentně dobrá. Byť je jedinej opravdu skvělej song na albu singl Daydream, deska má smysl celá, což je věc, která se ostatním lo-fi souputníkům moc nedaří. Zatím tedy palec nahoru, uvidíme, jestli tohle ještě někdo bude poslouchat na podzim.

23. 5. 2010

Delorean a cesta do nepříliš vzdálený minulosti

Dneska jsem v tesku objevil svatý grál mýho mládí, kulatý žvejky, nařazený po desíti a zavařený do plastiku. Nedivím se svý prepubescentní obsesi touhle laskominou – všema barvama hrající tvrdá kulatina nespecifikovatelné chuti („ovocná“) se pod repetitivním tlakem čelistí postupně změnila na hrudku sladkýho dobra, a ačkoliv vzápětí přišla o chuť, nevadilo to, v balení jich bylo dost. Zdolání celýho balíčku mělo za následek urputnou bolest zubů a instantní cukrovku, dřív nebo později si ale člověk stejnak tyhle stavy znovu dobrovolně přivodil. S novou deskou od Delorean se to má přibližně stejně.


21. 5. 2010

Redshape a Vince Watson

"This is a tribute to New York, Detroit and Chicago, cities full of soul, vision and inspiration..." Tato slova z Last Tribute From The 20th Century Laurenta Garniera by mohla s trochou nadsázky sloužit i jako motto amsterdamského labelu Delsin. Staromilství a úcta ke klasikům jsou zde jasným trademarkem. Redshape a Vince Watson nejsou výjimkou.
Redshape, pán s červenou maskou a momentálně i celkem slušným hypem (na který také pravověrní začínají patřičně žehrat) je převážně vyznavačem strohého, disciplinovaného techna se zřetelnými detroitskými kořeny. I na svém posledním lp The Dance Paradox zůstává neústupně minimalistický a na melodie skoupý, old skool analogové basy a táhlé syntetické smyčce/pady jsou mu též nadále svaté. Celé to naštěstí posunují o kousek dál skutečně poctivé bicí (nezřídka i v živém provedení) a jistá dávka skladatelské uvědomělosti. Ta se sice místy kamsi zatoulává, (zejm. ve vatovité Man Out Of Time) pořád to ale pro těch pár zbývajících kousků stojí za poslech, minimálně jako lekce v uvádění tradičních prostředků do současného kontextu.


S Vince Watsonem je to podstatně jednodušší. Tenhle pán se pohybuje na hudební scéně o dobrých 10 let déle a je krásným příkladem naprosté ignorace plynutí času. Ani náznakem se nesnaží dělat z něčeho starého něco nového, zdá se, že jediným jeho motivem je dělat tu nejlepší hudbu, jakou dokáže. U Delsin mu vyšla 4 roky zpátky deska The eMotion Sequence.

20. 5. 2010

Jandek – Blue Corpse

V roce 1987 jsem se narodil a Jandek vydal svoji patnáctou řadovku Blue Corpse. Jandek je jeden z mála interpretů, u kterého jsou řeči o „kultu“ na místě. První koncert odehrál 27 let po vydání debutu, skoro nikdo nezná jeho pravou identitu, na last.fm fanoušci řeší, jestli někoho zabil...

V kontextu Jandekovy tvorby je album Blue Corpse bráno jako „popový moment“. K získání tohoto statusu ale stačilo, aby se trochu uklidnil při výběru akordů, který dříve připomínal tahání lístků z tomboly (viz. debut Ready for the House). Ani Blue Corpse nevynikne na světle. Jandek zvysoka kašle na hudební gradaci a za zvuku věčně rozladěné kytary se lhostejně přesouvá mezi jednotlivými skladbami - pomalu, monotónně, zdánlivě bez emocí, které nechal šest stop hluboko. Já se při poslechu skoro bojím podívat z okna (bydlím ve třetím patře).

Well, I guess your mind's made up / Well, I guess there's not much left to do / Go on, see your other man / Walk up the stairs / That's where the stars are / Go and see your other man / Other man / Your man / Well, you wouldn't believe it tastes like candy / Gimme a fork, yeah gimme a fork / Eat some potato / Shades are falling

19. 5. 2010

Library Tapes, 20.5., NoD

Pořád je tu šance, že ten lístek na Pavement výhodně prodáte před klubem, tak bych vás měl trochu znejistit. David Wenngren se na svý poslední desce jako Library Tapes skámošil s Peterem Broderickem a slušelo jim to spolu. Byly jak dlouholetý páry, co ve společnosti dokončujou věty toho druhýho. Ale nepůsobí strašidelně, normální zdravej vztah. Při koncertech mají pauzu. David hraje na piano, zbytek pouští z laptopu a je to tklivý malíř, švédský rodák. A Peter je někde pryč. Jestli si tím nejste jistý, tak to dejte.

Datum není z nejpovedenějších, ale dá se v tom pěkně bruslit, protože Library Tapes by měl začít až ve 23:00.

17. 5. 2010

Toro Y Moi - You Hid (Yours Truly session)

Nemůžu si pomoct, mám to na zdi svýho facebooku už týden a pořád se k tomu musím vracet. Takhle jsem to snad necítil, ani když vyšlo samotný Causers of this, který se mi bude při prosincovým bilancování motat v hlavě jak datum, kdy platím nájem. Ta písnička zní, jako by tu byla odjakživa. Nějakým způsobem, víš, v každým z nás. Srdíčko.

TORO Y MOI "YOU HID" from Yours Truly on Vimeo.

15. 5. 2010

Tame Impala – Innerspeaker

Australani Tame Impala nechali zbytečné kytarové efekty doma ve zkušebně a za zvuků z Německa vypůjčených bicí vyrazili na bezstarostný výlet do země za duhou, kde ještě pořád letí batika a kde v poslední době přestává být poprvé po čtyřiceti letech k hnutí. Dohlížející Dave Fridmann se tam naštěstí umí pohybovat jako málokdo a v Tame Impala se mu po několika nedávných škobrtnutích (Thursday, OK Go) zase jednou podařilo najít spolupracovníky, kteří si ho zaslouží.

Innerspeaker je nostalgická záležitost v tom nejlepším slova smyslu. Je to deska, na které se ctí polozapomenutá pravidla bez náznaku zatuchlosti v okruhu několika kilometrů. Deska, ze které není potřeba vyzdvihovat jednotlivosti, protože funguje celá. Takhle měli vypadat poslední MGMT (nebo to někoho baví?).

14. 5. 2010

Las Robertas - Cry Out Loud

Když jedna kapela vykrádá druhou, tak to cítím pokaždý různě. Někdy je to tak dotažený, že by se o tom dal napsat jinej článek. Vzorně by to vystihli třeba Washed Hands / Washed Out. Někdy to naopak nestojí za zmínku. Ale pokud je daná kapela zábavná i přes to, že se vynechá ten kontext vykradení, tak ho překouknu. A tím mi zbylo místo na Las Robertas. Kdyby Vivian girls v červenci nevyšly, tak by je tyhle zlatiny mohly s přivřenýma očima nahradit. Samozřejmě, občas se do poslechu vkrádá zmínka o chudých příbuzných. Kromě špinavýho zvuku se tu se vším spíš šetří. Elegance, která láká k prozkoumání, tam ale pořád někde je.

Jako tečku bych si dal soutěž. Člověk v tomhle článku se nechal unést trochu dál, než bych čekal a mimo jiný udělal seznam potencionálních názvů žánru. Osobně jsem pro relationshipwave, protože pocity, žejo. Co ty?

10. 5. 2010

Mi Ami – Steal Your Face

Taky občas stahujete desky podle obalu? U Mi Ami šlo teda i o to, že vydávají u labelu Thrill Jockey, který už ode mě letos dostal jeden palec výrazně nahoru za výbornou desku Future Islands, ale rozstříhanému obličeji Boba Marleyho bych těžko odolával, i kdyby Steal Your Face vyšlo u Popronu.

Mi Ami zní jako kdyby !!! někdo rozladil všechny nástroje a postavil jim za mikrofon zlou ženu (sice tu zpívá muž, ale nepozná to nikdo). I Mi Ami pracují s funkovým základem, který pečlivě přikryli těžkou psychedelicky-hlukovou plachtou a všechno nahráli na půl cesty mezi garáží a záchodem. Jasně, stopáž klidnějších skladeb je trochu přepálená a na poslech opravdu musí být nálada, ale v jistých momentech (Latin Lover) do sebe všechno zapadá tak dokonale, že sem mám nutkání psát něco o desce roku. S několikaminutovým odstupem sice nadšení pravidelně opadá, ale 24. května mě na kopci určitě potkáte.



Kompletní Steal Your Face je k poslechu TU

9. 5. 2010

Gayngs - Relayted

Víte, já mám takovou podivnou slabost pro superkapely. Což je taky důvod toho, proč jsem jednou v hudebním slovním fotbalu řekla Emerson Lake and Palmer a koupila si v den vydání desetipalec- předalbum Crippled Black Phoenix. Mám od nich očekávání dobré, nečekané, kvalitní zábavy a líbí se mi představa několika lidí, co už si něco odžili a odpracovali, a jsou teď v pozici, kdy se můžou sejít, zasmát se sami sobě a dovolit si už jakože vlastně všechno.

Třeba začít desku užmoulanym beatboxem a groovy lounge saxofonem, kterej se pak táhne celym albem, a v poslední písni připomenout a oživit kouzlo recitativu. To jsou takový legrace, ironie na druhou až třetí, že jsem se na chvíli ztratila. Na první poslech skoro jako fake leak, ale je to víc než jedenáctkrát Rick Astley, takže i na ty další poslechy dojde. Pořád je to vtip, ale pak přijde ten jeden konkrétní moment, kdy už to najednou vtip neni (prozření?); kýčovitej zvuk se změní na konejšivej (Cry), saxofon z trapnýho na nežnej (Gaudy side of town), r'n'b… No, Justin Vernon dokáže povýšit i to r'n'b na něco, u čeho je vám líto, že už je konec. Humor na genialitu.

Kromě toho, že mám ráda superkapely, mám taky takovej tik, že si k hudbě hned představuju videoklipy. Ty videoklipy, co se honí v mojí hlavě při poslechu Relayted jsou celkem logicky něco na způsob dramatu lásky z prostředí střední školy/ zakouřených barů luxusních hotelů, akorát těm hercům je už docela dost přes třicet/ ženy na stoličkách nemají kožichy a oči se jim lesknou úplně upřímně.

Ale tohle je lepší. Brečte

7. 5. 2010

Thieves Like Us - Again and again

Mám k nim důvěru, tak jsem nereagoval na rozpaky u prvních poslechů, vypálil si je do auta a všechno dobře dopadlo. Thieves Like Us svý druhý plnohodnotný album načapali při spánku a dojatý ho přikryli dekou pěkně až ke krku, jak ve filmu. K celýmu tomu změkčení se navíc naučili hrát na kytaru. Vlastně ani nevím, jestli se to dá označit jako krok k posluchačům nebo od nich, protože album, narozdíl od debutu, neobsahuje jedinou fakt výraznou věc. Zajímavý momenty jsou rozesetý po celý délce. Všechno na sebe navazuje a pěkně plyne. Takže kouzlo celku viď.

Celá tahle elektro křehulka vychází dneska a TADY je k poslechu od začátku do konce.

5. 5. 2010

Autechre - Oversteps

Z posledních cca deseti let tvůrčího počínání Autechre jsem byl často spíše rozpačitý, co ale myslím, že je pánům B+B třeba nechat, je mimořádná důslednost, ne-li neúprosnost, s jakou se snaží naplňovat svou vizi hudby (a která může být jistě vnímána i jako důsledný fuck off posluchačům). Rezignují na vdechování lidského ducha strojům (což se jim krásně dařilo zejm. na prvních dvou deskách) a stejně tak na pokusy o vyvolávání života bytostně mechanického, (viz trpělivý záznam činnosti imaginárních mašinek v podání Alva Noto, CoH a dalších) spíše se do svých skladeb snaží promítnout jakousi původní nahodilost a komplexní neřád anorganického světa. Zvukově jsou to kusy někdy až překvapivě tradiční, jde především o to, jak jsou strukturované - ač se toho v nich zpravidla celkem dost děje, zůstávají prakticky na místě, nevyvíjí se ve smyslu obvyklé gradace, ani neposkytují hypnotickou smyčku, do níž se můžete odevzdaně ponořit, spíše připomínají Carrollovu Červenou královnu, která musí stále utíkat, aby vůbec mohla zůstat stát.



Představuju si to tak, že Autechre nejprve všechny stavební složky toho či onoho tracku seřadí do úhledných řádek a poté je nechají putovat po celé ploše/stopáži tam a zpět, aby je v libovolném momentě opět zastavili (pravdou je, že generování algoritmů se Autechre nikdy nevyhýbali). Pokud jde o Oversteps, jako by totéž platilo i v měřítku celé (nebo téměř celé) diskografie – rané melodické desky byly postaveny vedle umírněnějších glitchů LP5 či EP7 i vedle abstraktního rámusu Confield a Draft 7.30, načež se vše rozhýbalo a hranice se rozpily. Deska tak čerpá z dobře známých zdrojů, nepostrádá ale přidanou hodnotu.

Nejnápadnější je tady asi přece jen ta nebývale opulentní melodika, veskrze je ale podřízena výše popsanému principu, takže tóny se tak různě převalují a k ničemu extra konstruktivnímu většinou nespějí (i když taková See on see je krásná Nine pro třetí tisíciletí). Což může být asi celkově trochu kámen úrazu – může vám to všechno připadat prostě jen únavné a ve výsledku označíte desku jako nejmenovaný kolega za senilní. Já osobně se přikláním k představě důstojného stárnutí…

{{{Sunset}}} - Bright Blue Dream

Na deskách {{{Sunset}}} vždy najdete překvapivě dobře fungující kombinaci udělejsisám přístupu s do posledních detailů vypiplanou produkcí (neobvykle znějící bicí, smysluplné využití field recordings, cca 153 různých nástrojů...). Bill Baird, jediný stálý člen {{{Sunset}}}, se často nedokáže rozhodnout, jestli chce psát přehledný alt-pop s chytlavým klavírem, nebo roztahané popůlnoční kompozice, ve kterých si vystačí s odstíny šedé. Bright Blue Dream je ale albem, kde se na podobné rozhodování vykašlal a oba póly své tvorby spojil ve skvěle fungující celek, který i přes svou rozmanitost bez problémů drží pohromadě a náladou (pro mě silnější) druhé poloviny evokuje zapadlou klasiku The Perfect Prescription od Spacemen 3 nebo třeba produkci unavených eko-psychedeliků Brightblack Morning Light.

Los Campesinos! zachraňujou twee pop!

Je fajn, když člověk stárne spolu se svejma kapelama. Los Campesinos (!) si na předchozích deskách postavili pastelově barevnej domeček, co okno, to roztomile přidrzlá tweepopová hymna. Ani nevadí, že po pár posleších nutně začne nuda, že se všechny songy pozvolna slívají do jednoho – tuhle exkurzi do postpubertáního věku nejde nemilovat, aspoň nachvilku.

O to větší důvod k radosti je, že to kluci a děvčata na Romance is boring dotáhli ještě krapet dál. Všechny ty krásný, banální popěvky najednou hořknou na jazyku (na uchu?) – housle a dechy se občas porvou s kytarama, ironickej škleb co je cítit z textů čas od času zvážní, záludná diverze od kdysi konstantního veselí na každém kroku. To přitom neznamená, že by snad kapela rezignovala na rozjuchaný vyřvávání (viz. třetí, eponymní track), tyhle roztomilý popový výtržnosti ale najednou dostávaj širší rámec. My mind was like a nation’s flag/but my breeze was too weak a If you were given the option of dying painlessly in peace at forty five/after a full and happy life/is this something that would interest you? – texty se najednou neohýbaj podle slok a refrénů, ale podle myšlenky a citu, a i přes jistou naivitu to sakra funguje.



Tohle je myslim víc než cokoliv jinýho věc věku. Rozkročení mezi rozjuchanym twee předchozích desek a vážnějma tématama se dokonale kreje se zmatením z nově nabytý dospělosti. Campesinos tuhle post-20s nejistotu na poslední desce zabalili do houslí a trubek a ačkoliv už najednou nejsou děcka, jejich hudba i přes nabytou hloubku pořád neztrácí nic z hymnickosti předchozích desek. Až vyrostou ještě o něco víc, budou z nich noví Broken social scene, dobrá kapela z nich ale vyrostla už teď. Krásný album.

4. 5. 2010

Věci okolo Salemu

Narazil jsem na jeden blog pojmenovanej podle písničky Tickley Feather. Působí roztomile hipstersky, autorka každou kapelu popisuje jako hazy-chill-dark-cold-tropical-wave, a zároveň se vzdušnýma uvozovkama ujišťuje, že jsou teda navíc trochu pretentious. Všechno dobrý.

Sklouznul jsem tam k poznávání kapel, který si dávaj ▲ do názvu a těch, který zaspali a teď už jim to přijde blbý. Celkem nepřekvapivě jsem zjistil, že většina za moc nestojí. Spíš než o hudbu, tam jde o takovej přitažlivej balíček tajemna. Je to jako náboženskej obřad, do kterýho jedou tleskavý beaty. U vchodu musíte ostraze v kápích místo hesla nakreslit na papír ///▲▲▲\\\ a můžete dovnitř. Mají to tam hezký, ale ten punč, kterej lákavě umístili na stolek doprostřed místnosti, bude možná otrávenej.

Je to taková věc, která ve správným kontextu nepůsobí hloupě, ale ztrácí polovinu svýho lesku, když nikdo neví, že jí posloucháte. Vypnutý last.fm zamrzí dvojnásob, dejte si na to pozor!

Jedinou kapelou, která za to opravdu stojí, zůstavají samotní Salem.

3. 5. 2010

Trouble Books

Poslouchat hudbu Trouble Books je jako prohlížet si zašlé fotoalbum u praskajícího krbu. Jejich desky s ručně vyráběnými obaly (především skvělá The United Colors of Trouble Books) jsou plné na první poslech nevybočujících skladeb s táhlými klávesami, příjemně unavenými vokály, hravými zvukovými smyčkami i hlukovými stěnami pokrytými molitanem. K silnějším zážitkům se však musíte, nejlépe se sluchátky na uších, postupně prokousat. Pak vás možná překvapí, jak moc umí tahle nevtíravá „hudba k práci“ dojímat.

Alba Trouble Books (kteří na svém MySpace tvrdí, že je ovlivnil český hardcore z období kolem roku 1933) jsou v Evropě k dostání u skvělého vydavatelství MIE spojeného s bohužel již neexistujícím blogem My Inland Empire.

2. 5. 2010

The Pipettes - Stop The Music EP

Rok 2006 – We Are The Pipettes – Tři holky v puntíkatých šatech zpívají šedesátkový pop, co zní jak demo verze hitů Phila Spectora (to je pochvala). Když zapomenete na to, že existují The Ronnetes, tak si tu desku užijete i dneska.

Rok 2010 – Stop The Music EP – Dvě holky (z původní sestavy zůstala už jen jedna) jsou o 10 let dál, takže tu máme disco, kolečkové brusle, vokodér, mimozemšťany, synťáky, smyčce v kombinaci s kvákavou basou (uf), naprosto zbytečný remix... No prostě čirý nevkus, kterému nepomůže ani tušená snaha o podání s nadhledem. Pod tím produkčním odpadem se možná schovávají náznaky slušných melodií, ale na další zkoumání mi momentálně chybí odvaha.

a kdybyste mi náhodou nevěřili:

Návrat HG

Hlas generace se vrací. Čekejte více autorů a omezený rozsah příspěvků.