26. 2. 2008

Starcrash

Minulý týden probíhal v pražském Aeru Festival otrlého diváka, nabízející lačnému divákovi to nejhorší z dějin filmu (aneb od B po Z). Protože se mám rád, odhodlal jsem se ke zhlédnutí jen jediného exempláře. Bylo jím italské sci-fi Starcrash, na které jsem zašel jen proto, že v něm hraje herec s nejhustším chlupovým porostem na hrudi, muž, co si získal mé dětské srdce jako Michael Knight a posléze jako Mitch Buchannon - David Hasselhoff.

Starcrash zcela nepokrytě vykradl (smířlivější by možná řekli, že je jenom vysamploval) Hvězdné války (a taky Vesmírnou odyseu) od úvodních titulků přes úvodní záběr letící vesmírné lodi, vtipkujícího robota, světelné meče až po nefalšovanou mezihvězdnou řežbu, což by ještě tolik nevadilo, kdyby se do finální kvality nepromítl fakt, že režisér se scenáristou zřejmě prodělali kompletní lobotomii čelního laloku.

Hlavními hrdiny je pašerácké duo - pilotka Hvězda Stella a navigátor Akton, jehož představitel Marjoe Gortner zcela neočekáváně zastínil božského Davida, neboť se prezentoval mnohem šikóznějším afrem i škálou výrazů své tváře aneb když na vás modrooký kudrnáč vycení všech dvaatřicet zubů, hned je na světě krásněji. Pozadu však nezůstala ani Caroline Munro v roli Stelly, jež veškeré vesmírné putování zřejmě využila k tomu, aby se mohla po nekonečných dálavách promenádovat ve spodním prádle (jen na ledovou planetu si vzala teplejší kamaše). Ti dva jsou zatčeni impériem a pak hned osvobozeni za podmínky, že najdou supertajnou a superničivou zbraň hraběte Zartha Arna (neměl to být Darth), který vykazuje separatistické tendence.

S robotem v roli galaktického policajta tak začíná neuvěřitelná pouť, v kteréžto figurují Amazonky na koních, co se oblékají jen do nejnutnějších svršků a nebezpečně vysokých kozaček, železný strážný obr, blastery, zrada, neuvěřitelné matematické výpočty, golemové, robotí šovinismus a neandrtálci, co nejspíš utekli z montypythonovského skeče. To vše s dialogy, které jako by vypadly z páté lekce učebnice angličtiny, triky, co se vrátily hluboko před filmy Karla Zemana, totální ignorací fyzikálních zákonů, kdy se na planetě mění teplota během hodiny o tisíce stupňů, ke vstupu do vesmíru není třeba přechodové komory a při rozbití okenních skel vesmírných korábů nikomu neubližuje vzniknuvší vakuum, a topornými hereckými výkony dělá ze Starcrash naprosto otřesnou podívanou a neuvěřitelně zábavnou komedii zároveň.

Jediným stínem tak zůstává výkon Hoffa, který se zjeví až v poslední třetině filmu a moc toho nepředvádí, jen psí oči a rozesmátý kukuč a ani nedošlo na zapamatovatelnou hlášku. Od Muže, co zbořil Berlínskou zeď, jsem prostě čekal víc. Zklamání však vynahradil Christopher Plummer v roli imperátora, jenž sice nevystřídal více než jeden výraz, ale zato (pozor, spojler) dokázal zastavit čas, kterýžto jev zase tak často k vidění není.

Co dodat, i když je Starcrash neuvěřitelně špatný film, má v sobě ono půvabné kouzlo debilního, které z něj činí malebnou podívanou a pasuje jej tak do kategorie guilty pleasures hned vedle písní Sagvana Tofiho a herectví Marka Vašuta.

24. 2. 2008

Kim Doo Soo - 10 Days Butterfly (PSF, 2007)

Vibrující, tence znějící, ale zároveň spolehlivě vás přesvědčující o svojí obrovské síle, chvílemi do ticha mizející a zpětně se vynořující jako oči kočky při noční procházce.
Jako kdyby vás Kim Doo Soo objal svým hlasem.

Úžasná deska. Do týdne by se měla objevit recenze na freemusic.

17. 2. 2008

Mount Eerie Live in Copenhagen


Už třetí noc za sebou poslouchám tento živák geniálního Phila Elveruma, což by nemuselo být nic moc zvláštního, kdyby tohle 3LP, které vyšlo na konci roku 2004 v limitované edici 1000 kusů, nemělo téměř 2 hodiny a nehrál tam jen samotný Phil s akustickou kytarou. 

Obecně nejsem zrovna fanoušek oficiálně vydaných "Live" desek - v dnešní době, kdy vám většina kapel půl roku předem vyhlásí, že "právě tady na tom koncertě budeme nahrávat to živé album, takže všichni přijd'te a pokud možno se skvěle bavte, hodně tleskejte a vůbec nám pomozte vytvořit tu pohodovou atmošku" a následných studiových dotáček, se jen málokomu podaří zachytit opravdovou atmosféru svých vystoupení a nakonec z toho většinou vypadne best of s horším zvukem.

Live in Copenhagen jsem se snažil sehnat asi rok a půl. Na K records vydaném Live in Japan (ještě pod hlavičkou the Microphones) sice zazní samé nové (vůbec ne špatné) skladby, ale je jich jen 9 a celé to působí trochu chladně... Live in Copenhagen je o něčem jiném - tak trochu navazuje na vydávání bootlegů na jeho fanouškovských stránkách. 36 skladeb, vtipné proslovy, kašlání posluchačů, zpívání věcí, které nikdy předtím neslyšeli (to je tu vážně hodně působivé), některé starší skvosty (i z "The Glow, pt. 2") nebo třeba coververze japonské skupiny the Moools (samozřejmě v japonštině=). I přes celkový minimalismus Phil ani chvilku nenudí, dojímá (NEFŇUKÁ) a ten ne úplně dokonalý zvuk jen přispívá k hodně intimní atmosféře.

Live in Copenhagen dokonalým způsobem zachycuje akustickou tvář jedné z nejzajímavějších osobností na současné alternativní scéně a vy byste si taky měli udělat 2 hodiny čas, zhasnout a poslouchat... vážně to stojí za to.  

Live in Copenhagen (2004): Part 1 + Part 2

16. 2. 2008

Dné - Viafon

Dávám vám sem svoji písničku jako ochutnávku z prvního ep, které právě dodělávám. Kdyžtak mi můžete napsat nějaká pěkně znějící slova, protože zatím nevím, jak ho pojmenuju. Prozatím je to „kuťja“ nebo tak nějak. Ať už se bude jmenovat jakkoli, tak ho tady samozřejmě budete moci celé stáhnout.

Pro upřesnění Viafon se pohybuje okolo laptop folku a lo-fi.

download viafon mp3

myspace

14. 2. 2008

Come with me to the sea of Love...

Ne, Valentýn jsem vážně nikdy moc neřešil, ale když jsem dneska náhodou poslouchal "Orphans" od Toma Waitse, tak je to najednou skvělá záminka k tomu, abych sem mohl pověsit jeho krásnou cover-verzi "Sea Of Love". "Sea Of Love" napsal v roce 1959 Phil Phillips a v různých podobách se objevovala v žebříčcích ještě v 80. letech. 

Waitsova předělávka už má skoro 20 let a poprvé se objevila ve stejnojmenném filmu  s Al Pacinem z roku 1989. Kromě letošní verze od Cat Power (která se mimochodem objevila při porodní scéně v Juno) stojí za zmínku určitě i ta od krále romantiků Iggyho Popa (he).

Enjoy

13. 2. 2008

Californication (2007)

David Duchovny se ve své druhé výrazné seriálové roli stal spisovatelem Hankem Moody prožívající krizi, jak literárně-kreativní, tak partnerskou, přičemž obě spolu samozřejmě souvisí. Druhá předchází první.

Čím mě seriál zpočátku překvapil, byly poměrně otevřené sexuální scény, neslušná slova v každé druhé větě a to, že Moodymu lezou holky do postele jako nebohá zvířátka do kelímků od mcdonalda. Nevím, jestli se scénárista radil s Duchovnym a bral to z jeho vlastních zkušeností, ale nějakých šest postelových situací (kterým obyčejně předchází pozdrav a dvě věty) za dva díly se zdá trochu moc. Další věc, která se mi postupem času přejídala, byl vulgární slovník. Někdy jsem jenom zvědavě poslouchal, do jakých vět to slovo „fuck“ ještě vnutí a unikal mi jejich pravý smysl.

Seriál se stává nejsilnější, když se odpoutá od těchto předem stanovených žánrových nutností a položí se do toho trochu srdíčka. Dialogy Moodyho s jeho dvanáctiletou dcerou nebo s expartnerkou jsou napsané skvěle.

Závěrečný pocit je takový, že na další sérii, pokud nějaká bude, se podívám rád, ale věty ze seriálu (včetně těch nesprostých) nikde citovat nebudu.

čsfd
imdb

1. 2. 2008

Školní psaní

Před pár dny jsem na chodníku našel toto psaní. Je to typ toho školního, které si posíláte přes lavice nebo někomu strkáte do kapes. Rozbalil jsem ho, vypadá takto:





















A já se ptám - proč jí tam kreslil srdíčka, když jí chtěl odmítnout? Jsou protnutá šípem, ne přeškrtnutá, ne?