11. 9. 2008

Dné - The First Conversation

Dal jsem na space první písničku z talking with crayons. Kytary, ořezávátka, housle, piano a povídání přeš ušuměný papír. Celé ep by mělo být hotové do měsíce.

myspace

15. 8. 2008

Leander - Pass Fail (Kennington, 2008)

Leander znamená někoho, komu poslední deska Notwist jen tak prosvištěla okolo uší, ale stále má chuť zkoušet ze stejné množiny. Melancholie zůstala, opulentní produkci a ambice nahradila přímočarost a klikání z laptopu, které není problém zaslechnout za nejbližším rohem; pokud víte, v kterým jste městě. Minimálně na příjemné zkrácení času by se vám Leander mohl hodit.

myspace

Boomp3.com

22. 5. 2008

Najdi 10 rozdílů...



v současné hudbě je důležité najít svou tvář... a někteří ji opravdu najdou...



díky Radku

9. 5. 2008

øjeRum - There is a Flaw in My Iris (2007, Rain Music)

Po venkovním studiu frázových sloves se sluchátky na uších jsem se rozhodl označit There Is A Flaw In My Iris za jednu z nejpovedenějších ambientních nahrávek založených na akustické kytaře. Dokonalá celistvost, na níž je album postaveno, se vám po třicetidvou minutách nebude chtít opoustit. A intimní zvuk kytary, podpořený občasnou krabičkou, za kterou je schovaná zvonkohra s organickou elektronikou vám důkladně vysvětlí všechny ty možnosti slovesa turn.

Iris navíc vyšla na netlabelu. free download

24. 4. 2008

Dné - Bare Flower In Vain

Už nějakou dobu mám na svém myspace novou písničku. Chci aby duben nezůstal prázdný, tak to píšu teď.
...
Ive had a new song on myspace for some moments. I want to have at least one post in April so Iam saying it now.

myspace

30. 3. 2008

Lullatone - The Bedtime Beat (2008, Someone Good Records)

Malá deska Lullatone se spoustou krásně nahraných zvuků, tradiční roztomilostí a hrou na nejtenčeji zazpívané slovo při pochodování ke spánku.

Příběh o tom, jak si Yoshimi a Shawn jednoho dne rozevřeli leporelo z kartónu potaženého bublinkovou folií, dali si prádlo dovnitř žlutě namalované skříně, lehli si vedle sebe a místo peřiny se zamuchlali do průhledného papíru ze psacích strojů.



9. 3. 2008

Sperm 2008

Jenom si trochu prolítneme události na Show Stage 8.3. 2008.

Na papírech stálo, že Subnbus jsou shoegaze. Když jsem tuhle informaci předával s otazníkem dál, většinou se mi dostalo reakcí pokrčených ramen, případně vrtění hlavou, případně pochybovačných úsměvů. Dorazil jsem na poslední čtyři písničky, z nichž jsem tři prokomunikoval. Z toho co jsem pochytil – nebylo to nahlas a nebylo to plný, všichni sice vypadali, že se koukají na boty, ale produkce tomu, až na poslední věc, kde se přece jenom nějaké pěkné krabičky objevily, moc neodpovídala. Bral jsem to jako rozehřátí, ale v - té době netušeném - porovnání s ostatními by se mi zdáli jako velmi sympatičtí kluci s nadprůměrným materiálem.


Pándi/Keszei/Hálmos/Prell Quartett
Dvojšlapka je aut. To je potřeba si říct rovnou na začátku. A když se násobí dvěma, tak je aut dvakrát víc, samozřejmě. K tomu si připočtěte sedícího kytaristu se smyčcem/neochotou vám zahrát jedinou melodii a znáte zvuk. Po deseti minutách jsem ztratil zájem, další půl hodinu ho hledal, skoro ho našel a nakonec s tím přestal, protože z důvodu konce, už nebylo kde hledat. Neznělo to vyloženě špatně, páni na to jistě uměli, avšak když to srovnám např. s vystoupením MoHa! na Stimulu, tak tohle byla zábava nulová.

Joakim and his Ectoplasmic Band
Na Joakima jsem se těšil, byl vlastně jediný, koho jsem z dění Show dobře znal. Po shlédnutí jeho flanelky a starého synťáku Korg aka telefonní ústředna přišly první hity. Bohužel ve značně delších koncertních verzích. Už na jeho loňské desce „Monsters and silly songs“ jsem měl občasný problém s tím, že některé písničky příliš natahoval a jak známo nesmyslným protahováním lze ztratit veškerý původní potenciál nebo v lepším případě posluchače jen unavit.* A to byl můj případ. Po chvíli mě Joakim unavil. Tou svojí „sobeckostí repetitivnosti“. Pak je tu ještě jeden nedostatek - nezazněla Lonely Hearts. A to bolelo.

*je jasné, že mluvím o písničkách a ne ambientu a podobně, že ano


Ventolin
S vizáží pojišťováka a v šusťákové bundě, kterou musel shánět půl roku, aby do sebe vstřebal trochu stylu (jak podotkl kamarád), se uvedl Ventolin. Zvedal ruce, mával s nimi, roztleskával, energicky hopsal po podiu, napadlo mě, že by se do příště mohl naučit třeba hvězdu, aby tomu dodal punc něčeho vtipně absurdního. Reakce publika se dostavily téměř okamžitě. S větší mírou nadsázky by se dalo říct, že Ventolin je takový náš malý český Dan Deacon a mě to neuráží. Působil sympaticky. Jen nevím, jestli se svým vystoupením plným naivního diska a střípků něčeho dalšího byl pravý člověk pro hlavní čas na hlavní stage.


Modeselektor
První polovina, kdy jsem mohl bez ostychu rozbalit svojí taneční variaci na „horní polovina těla robot, dolní polovina těla člověk“, se dala označit jako poměrně zábavná. Co však přišlo po ní, nad tím jsme s Ondrou Lasákem jen kroutili hlavou. Set neuvěřitelně předvídatelného tupého techna v poměru minuta dupání:pět sekund pauza na zahrání motivu, okořeněného o obličeje interpretů, kteří vždycky jednou za minutu (jakoby znovu těsně před vrcholem) gestem odpálili párty k výšinám. Dupání bylo jako otravné nekončící vracení se herců na podium po průměrně odehrané divadelní hře. A navíc je tu ten nepříjemný moment, že vy sice ani po „prvním návratu“ netleskáte a cítíte se poníženě, jelikož to z nějakého důvodu musíte celé absolvovat, ale drtivá většina okolí se baví, tleská, píská, polévá se šampaňským a dožaduje se přídavků.


Deadbeat
Modeselektor ze mě vyždímali jakýkoliv zájem o další produkci, tudíž jsem se po dvou skladbách tohoto Kanaďana odebral k odchodu. A jak jsem ho tak pozoroval ze strany podia, tak mi došlo, že mě čím dál víc přestávají bavit lidi, kteří si při svém vystoupení můžou drobit svačinu do klávesnice.


Nechci aby to vypadalo, že nejlepší hudba na Show Stage Spermu 2008 byl Ryoji Ikeda ve znělce festivalu. I když vlastně.. pro mě asi jo.

3. 3. 2008

R. Kelly - Trapped in the Closet

Určitě nejsem jediný, kdo měl R. Kellyho zafixovaného jen jako milovníka "zlatého deště", prznitele dětí a takymožnátrochuijako autora (?) toho cajdáku ze Space Jam, ale pak jsem náhodou narazil na "Trapped in the Closet"...

Tahle už 22-dílná "soap-hip-hopera" já vážně něco neskutečného. Každá část stojí na naprosto stejném podkladu (liší se maximálně o pár desítek vteřin) bez refrénu. Počáteční klasická zápletka, kdy se hlavní (ženatý) hrdina Sylester (R. Kelly) probudí v neznámém domě vedle ženy, se kterou odešel den předtím z večírku a v tom přichází její manžel, takže se musí schovat do šatníku, je jen nutné uvedení do děje, ale od momentu, kdy vám ve vygradovaném finále epizody extaticky zazpívá, že si zapomněl přepnou vyzvánění na vibrace, už se nepřestanete bavit.

Každý díl končí v půlce naprosto absurdních zvratů plných lží, nevěry, postřelení příbuzných přes páté koleno, pohozených kondomů ("Pull back the cover, oh my god, a rubber!"), alergie na třešně, trpaslíka pod dřezem, tajemného smradu a úžasně přehrávajícíh herců, takže je dost možné, že těch prvních 12 dílů dáte (podobně jako já) na jeden zátah. Na zbytek zatím sbírám sílu, ale už ted' můžu "Trapped in the Closet" s klidným svědomím zařadit k ostatním hrůzám (které milujeme) z konce minulého postu.

Na ukázku tu máte prvních 5 dílů, tak to aspoň zkuste...




26. 2. 2008

Starcrash

Minulý týden probíhal v pražském Aeru Festival otrlého diváka, nabízející lačnému divákovi to nejhorší z dějin filmu (aneb od B po Z). Protože se mám rád, odhodlal jsem se ke zhlédnutí jen jediného exempláře. Bylo jím italské sci-fi Starcrash, na které jsem zašel jen proto, že v něm hraje herec s nejhustším chlupovým porostem na hrudi, muž, co si získal mé dětské srdce jako Michael Knight a posléze jako Mitch Buchannon - David Hasselhoff.

Starcrash zcela nepokrytě vykradl (smířlivější by možná řekli, že je jenom vysamploval) Hvězdné války (a taky Vesmírnou odyseu) od úvodních titulků přes úvodní záběr letící vesmírné lodi, vtipkujícího robota, světelné meče až po nefalšovanou mezihvězdnou řežbu, což by ještě tolik nevadilo, kdyby se do finální kvality nepromítl fakt, že režisér se scenáristou zřejmě prodělali kompletní lobotomii čelního laloku.

Hlavními hrdiny je pašerácké duo - pilotka Hvězda Stella a navigátor Akton, jehož představitel Marjoe Gortner zcela neočekáváně zastínil božského Davida, neboť se prezentoval mnohem šikóznějším afrem i škálou výrazů své tváře aneb když na vás modrooký kudrnáč vycení všech dvaatřicet zubů, hned je na světě krásněji. Pozadu však nezůstala ani Caroline Munro v roli Stelly, jež veškeré vesmírné putování zřejmě využila k tomu, aby se mohla po nekonečných dálavách promenádovat ve spodním prádle (jen na ledovou planetu si vzala teplejší kamaše). Ti dva jsou zatčeni impériem a pak hned osvobozeni za podmínky, že najdou supertajnou a superničivou zbraň hraběte Zartha Arna (neměl to být Darth), který vykazuje separatistické tendence.

S robotem v roli galaktického policajta tak začíná neuvěřitelná pouť, v kteréžto figurují Amazonky na koních, co se oblékají jen do nejnutnějších svršků a nebezpečně vysokých kozaček, železný strážný obr, blastery, zrada, neuvěřitelné matematické výpočty, golemové, robotí šovinismus a neandrtálci, co nejspíš utekli z montypythonovského skeče. To vše s dialogy, které jako by vypadly z páté lekce učebnice angličtiny, triky, co se vrátily hluboko před filmy Karla Zemana, totální ignorací fyzikálních zákonů, kdy se na planetě mění teplota během hodiny o tisíce stupňů, ke vstupu do vesmíru není třeba přechodové komory a při rozbití okenních skel vesmírných korábů nikomu neubližuje vzniknuvší vakuum, a topornými hereckými výkony dělá ze Starcrash naprosto otřesnou podívanou a neuvěřitelně zábavnou komedii zároveň.

Jediným stínem tak zůstává výkon Hoffa, který se zjeví až v poslední třetině filmu a moc toho nepředvádí, jen psí oči a rozesmátý kukuč a ani nedošlo na zapamatovatelnou hlášku. Od Muže, co zbořil Berlínskou zeď, jsem prostě čekal víc. Zklamání však vynahradil Christopher Plummer v roli imperátora, jenž sice nevystřídal více než jeden výraz, ale zato (pozor, spojler) dokázal zastavit čas, kterýžto jev zase tak často k vidění není.

Co dodat, i když je Starcrash neuvěřitelně špatný film, má v sobě ono půvabné kouzlo debilního, které z něj činí malebnou podívanou a pasuje jej tak do kategorie guilty pleasures hned vedle písní Sagvana Tofiho a herectví Marka Vašuta.

24. 2. 2008

Kim Doo Soo - 10 Days Butterfly (PSF, 2007)

Vibrující, tence znějící, ale zároveň spolehlivě vás přesvědčující o svojí obrovské síle, chvílemi do ticha mizející a zpětně se vynořující jako oči kočky při noční procházce.
Jako kdyby vás Kim Doo Soo objal svým hlasem.

Úžasná deska. Do týdne by se měla objevit recenze na freemusic.

17. 2. 2008

Mount Eerie Live in Copenhagen


Už třetí noc za sebou poslouchám tento živák geniálního Phila Elveruma, což by nemuselo být nic moc zvláštního, kdyby tohle 3LP, které vyšlo na konci roku 2004 v limitované edici 1000 kusů, nemělo téměř 2 hodiny a nehrál tam jen samotný Phil s akustickou kytarou. 

Obecně nejsem zrovna fanoušek oficiálně vydaných "Live" desek - v dnešní době, kdy vám většina kapel půl roku předem vyhlásí, že "právě tady na tom koncertě budeme nahrávat to živé album, takže všichni přijd'te a pokud možno se skvěle bavte, hodně tleskejte a vůbec nám pomozte vytvořit tu pohodovou atmošku" a následných studiových dotáček, se jen málokomu podaří zachytit opravdovou atmosféru svých vystoupení a nakonec z toho většinou vypadne best of s horším zvukem.

Live in Copenhagen jsem se snažil sehnat asi rok a půl. Na K records vydaném Live in Japan (ještě pod hlavičkou the Microphones) sice zazní samé nové (vůbec ne špatné) skladby, ale je jich jen 9 a celé to působí trochu chladně... Live in Copenhagen je o něčem jiném - tak trochu navazuje na vydávání bootlegů na jeho fanouškovských stránkách. 36 skladeb, vtipné proslovy, kašlání posluchačů, zpívání věcí, které nikdy předtím neslyšeli (to je tu vážně hodně působivé), některé starší skvosty (i z "The Glow, pt. 2") nebo třeba coververze japonské skupiny the Moools (samozřejmě v japonštině=). I přes celkový minimalismus Phil ani chvilku nenudí, dojímá (NEFŇUKÁ) a ten ne úplně dokonalý zvuk jen přispívá k hodně intimní atmosféře.

Live in Copenhagen dokonalým způsobem zachycuje akustickou tvář jedné z nejzajímavějších osobností na současné alternativní scéně a vy byste si taky měli udělat 2 hodiny čas, zhasnout a poslouchat... vážně to stojí za to.  

Live in Copenhagen (2004): Part 1 + Part 2

16. 2. 2008

Dné - Viafon

Dávám vám sem svoji písničku jako ochutnávku z prvního ep, které právě dodělávám. Kdyžtak mi můžete napsat nějaká pěkně znějící slova, protože zatím nevím, jak ho pojmenuju. Prozatím je to „kuťja“ nebo tak nějak. Ať už se bude jmenovat jakkoli, tak ho tady samozřejmě budete moci celé stáhnout.

Pro upřesnění Viafon se pohybuje okolo laptop folku a lo-fi.

download viafon mp3

myspace

14. 2. 2008

Come with me to the sea of Love...

Ne, Valentýn jsem vážně nikdy moc neřešil, ale když jsem dneska náhodou poslouchal "Orphans" od Toma Waitse, tak je to najednou skvělá záminka k tomu, abych sem mohl pověsit jeho krásnou cover-verzi "Sea Of Love". "Sea Of Love" napsal v roce 1959 Phil Phillips a v různých podobách se objevovala v žebříčcích ještě v 80. letech. 

Waitsova předělávka už má skoro 20 let a poprvé se objevila ve stejnojmenném filmu  s Al Pacinem z roku 1989. Kromě letošní verze od Cat Power (která se mimochodem objevila při porodní scéně v Juno) stojí za zmínku určitě i ta od krále romantiků Iggyho Popa (he).

Enjoy

13. 2. 2008

Californication (2007)

David Duchovny se ve své druhé výrazné seriálové roli stal spisovatelem Hankem Moody prožívající krizi, jak literárně-kreativní, tak partnerskou, přičemž obě spolu samozřejmě souvisí. Druhá předchází první.

Čím mě seriál zpočátku překvapil, byly poměrně otevřené sexuální scény, neslušná slova v každé druhé větě a to, že Moodymu lezou holky do postele jako nebohá zvířátka do kelímků od mcdonalda. Nevím, jestli se scénárista radil s Duchovnym a bral to z jeho vlastních zkušeností, ale nějakých šest postelových situací (kterým obyčejně předchází pozdrav a dvě věty) za dva díly se zdá trochu moc. Další věc, která se mi postupem času přejídala, byl vulgární slovník. Někdy jsem jenom zvědavě poslouchal, do jakých vět to slovo „fuck“ ještě vnutí a unikal mi jejich pravý smysl.

Seriál se stává nejsilnější, když se odpoutá od těchto předem stanovených žánrových nutností a položí se do toho trochu srdíčka. Dialogy Moodyho s jeho dvanáctiletou dcerou nebo s expartnerkou jsou napsané skvěle.

Závěrečný pocit je takový, že na další sérii, pokud nějaká bude, se podívám rád, ale věty ze seriálu (včetně těch nesprostých) nikde citovat nebudu.

čsfd
imdb

1. 2. 2008

Školní psaní

Před pár dny jsem na chodníku našel toto psaní. Je to typ toho školního, které si posíláte přes lavice nebo někomu strkáte do kapes. Rozbalil jsem ho, vypadá takto:





















A já se ptám - proč jí tam kreslil srdíčka, když jí chtěl odmítnout? Jsou protnutá šípem, ne přeškrtnutá, ne?

29. 1. 2008

Top 2007 dle Ondry L.

1. Spoon - Ga Ga Ga Ga Ga (Merge)


2. Deerhunter - Cryptograms/Fluorescent Grey EP (Kranky)


3. !!! - Myth Takes (Warp)


4. Low - Drums And Guns (Sub Pop)


5. Menomena - Friend And Foe (Barsuk)



6. Magik Markers - Boss (Ecstatic Peace)


7. Holy Fuck – LP (Young Turks)


8. El-P – I’ll Sleep When You’re Dead (Defintive Jux)


9. LCD Soundsystem – Sound Of Silver (DFA)


10. A Sunny Day In Glasgow - Scribble Mural Comic Journal (Notenuf)


(Rozsáhlejší verze je ZDE)

28. 1. 2008

Opitope - Hau (2007, Spekk)

Jeden kamarád, který dělá výtvarné umění atd., mi položil na stůl svůj mp3 přehrávač a požádal mě, ať mu tam něco dám. Zeptal jsem se, co by si představoval, něco co ho rozproudí nebo uklidní. Odpověděl, že chce rozhodně uklidnit. Už byly dvě hodiny v noci a v sedm ráno jsem měl vstávat, původně jsem ho chtěl odbýt dvěma hodinami nového alba Stars of the lid, pak mi došlo, že pro nepřipraveného člověka by to nemuselo být to pravé. Tak jsem je smazal, dal si víc záležet a přesunul sedm složek (Opitope, Minamo, Peter Broderick, Yuko Ikoma, Balmorhea, Yuichiro Fujimoto, Dead Texan).

O pár hodin později mi přišla zpráva, že během té doby, co poslouchal Opitope ho napadly dva obrazy… po týdnech tvůrčí krize.

True story.


myspace
link na Hau později.