26. 1. 2012

Lana Del Rey - Born To Die


Někde jsem četl, že vystoupení v SNL znělo, jako kdyby se v její hlavě pošťuchovalo deset různých lidí a každý si chtěl odzpívat aspoň kousek. Podobně působí i Born To Die. Občas je to celý tak roztomile mimo, že je to vlastně zábavný. Nedostatek autenticity je pro mě součástí toho, co je na ní poutavý. Když momenty, ve kterých se chce profilovat jako rebelka a snaží se být svůdná a nebezpečná, doplňuje ta nejistota v pozadí. Přizpůsobuje tomu i zpěv. Ve výškách zní, jako kdyby balancovala nad propastí a občas do ní spadla, elegantně se vyšplhala zpátky a pak tam spadla znova. Riskuje různý polohy a není jasný, jestli je doopravdy tak dobrodružná nebo jenom nemá soudnost. Známá pravda, že bláznivý holky jsou přitažlivý, pořád funguje. A ta přitažlivost může klidně vězet v rozporuplnosti a ne bezchybně načesaný vlně. Hudebně jí vyzradily písně, který vydání předcházely. Na ploše šedesáti minut se dočkáme jenom orchestrálních aranží a elektronicky znějících bubnů, který se nedají zařadit. Všechno si ale drží slušný melodický nápady, tak je jenom padesát na padesát, že to před koncem vypnete.

Born To Die není špatná deska.

Je mi jedno, kdo je její táta nebo rodinnej doktor a můj osobní tip je, že teď budem sledovat přímej přenos, jak se z těch hysterickejch "who cares?" komentů hroutí do náručí kluků, co mají srdíčka z kokainu.

6. 1. 2012

fthrsn - Hysteria


Slovo post-chillwave se tenkrát objevilo jen pár chvil potom, co přišel chillwave. Svádí to. Doba je rychlá, ale lidi jsou tím "nic nestíhám" přístupem líný, jak kdykoliv jindy. Jenom postavit hotovou věc do jinýho světla, tvářit se jako trendsetter a jedem dál. To zapomeň jako!! Myslím, že doba na post-chillwave přišla až teď. Fakt. Musíme na to jít pomalu, jinak ke konci nebude co hrát, nebo už bude všechno tak vypostovaný, že to ztratí chuť. fthrsn má finty jako kdejakej bedroom pop producent, ale jeho dar melodie se dá srovnat jedině s darem řeči Jima Levensteina, a to nejde přejít bez dojmutí. Celý EP je tady.