30. 3. 2008

Lullatone - The Bedtime Beat (2008, Someone Good Records)

Malá deska Lullatone se spoustou krásně nahraných zvuků, tradiční roztomilostí a hrou na nejtenčeji zazpívané slovo při pochodování ke spánku.

Příběh o tom, jak si Yoshimi a Shawn jednoho dne rozevřeli leporelo z kartónu potaženého bublinkovou folií, dali si prádlo dovnitř žlutě namalované skříně, lehli si vedle sebe a místo peřiny se zamuchlali do průhledného papíru ze psacích strojů.



9. 3. 2008

Sperm 2008

Jenom si trochu prolítneme události na Show Stage 8.3. 2008.

Na papírech stálo, že Subnbus jsou shoegaze. Když jsem tuhle informaci předával s otazníkem dál, většinou se mi dostalo reakcí pokrčených ramen, případně vrtění hlavou, případně pochybovačných úsměvů. Dorazil jsem na poslední čtyři písničky, z nichž jsem tři prokomunikoval. Z toho co jsem pochytil – nebylo to nahlas a nebylo to plný, všichni sice vypadali, že se koukají na boty, ale produkce tomu, až na poslední věc, kde se přece jenom nějaké pěkné krabičky objevily, moc neodpovídala. Bral jsem to jako rozehřátí, ale v - té době netušeném - porovnání s ostatními by se mi zdáli jako velmi sympatičtí kluci s nadprůměrným materiálem.


Pándi/Keszei/Hálmos/Prell Quartett
Dvojšlapka je aut. To je potřeba si říct rovnou na začátku. A když se násobí dvěma, tak je aut dvakrát víc, samozřejmě. K tomu si připočtěte sedícího kytaristu se smyčcem/neochotou vám zahrát jedinou melodii a znáte zvuk. Po deseti minutách jsem ztratil zájem, další půl hodinu ho hledal, skoro ho našel a nakonec s tím přestal, protože z důvodu konce, už nebylo kde hledat. Neznělo to vyloženě špatně, páni na to jistě uměli, avšak když to srovnám např. s vystoupením MoHa! na Stimulu, tak tohle byla zábava nulová.

Joakim and his Ectoplasmic Band
Na Joakima jsem se těšil, byl vlastně jediný, koho jsem z dění Show dobře znal. Po shlédnutí jeho flanelky a starého synťáku Korg aka telefonní ústředna přišly první hity. Bohužel ve značně delších koncertních verzích. Už na jeho loňské desce „Monsters and silly songs“ jsem měl občasný problém s tím, že některé písničky příliš natahoval a jak známo nesmyslným protahováním lze ztratit veškerý původní potenciál nebo v lepším případě posluchače jen unavit.* A to byl můj případ. Po chvíli mě Joakim unavil. Tou svojí „sobeckostí repetitivnosti“. Pak je tu ještě jeden nedostatek - nezazněla Lonely Hearts. A to bolelo.

*je jasné, že mluvím o písničkách a ne ambientu a podobně, že ano


Ventolin
S vizáží pojišťováka a v šusťákové bundě, kterou musel shánět půl roku, aby do sebe vstřebal trochu stylu (jak podotkl kamarád), se uvedl Ventolin. Zvedal ruce, mával s nimi, roztleskával, energicky hopsal po podiu, napadlo mě, že by se do příště mohl naučit třeba hvězdu, aby tomu dodal punc něčeho vtipně absurdního. Reakce publika se dostavily téměř okamžitě. S větší mírou nadsázky by se dalo říct, že Ventolin je takový náš malý český Dan Deacon a mě to neuráží. Působil sympaticky. Jen nevím, jestli se svým vystoupením plným naivního diska a střípků něčeho dalšího byl pravý člověk pro hlavní čas na hlavní stage.


Modeselektor
První polovina, kdy jsem mohl bez ostychu rozbalit svojí taneční variaci na „horní polovina těla robot, dolní polovina těla člověk“, se dala označit jako poměrně zábavná. Co však přišlo po ní, nad tím jsme s Ondrou Lasákem jen kroutili hlavou. Set neuvěřitelně předvídatelného tupého techna v poměru minuta dupání:pět sekund pauza na zahrání motivu, okořeněného o obličeje interpretů, kteří vždycky jednou za minutu (jakoby znovu těsně před vrcholem) gestem odpálili párty k výšinám. Dupání bylo jako otravné nekončící vracení se herců na podium po průměrně odehrané divadelní hře. A navíc je tu ten nepříjemný moment, že vy sice ani po „prvním návratu“ netleskáte a cítíte se poníženě, jelikož to z nějakého důvodu musíte celé absolvovat, ale drtivá většina okolí se baví, tleská, píská, polévá se šampaňským a dožaduje se přídavků.


Deadbeat
Modeselektor ze mě vyždímali jakýkoliv zájem o další produkci, tudíž jsem se po dvou skladbách tohoto Kanaďana odebral k odchodu. A jak jsem ho tak pozoroval ze strany podia, tak mi došlo, že mě čím dál víc přestávají bavit lidi, kteří si při svém vystoupení můžou drobit svačinu do klávesnice.


Nechci aby to vypadalo, že nejlepší hudba na Show Stage Spermu 2008 byl Ryoji Ikeda ve znělce festivalu. I když vlastně.. pro mě asi jo.

3. 3. 2008

R. Kelly - Trapped in the Closet

Určitě nejsem jediný, kdo měl R. Kellyho zafixovaného jen jako milovníka "zlatého deště", prznitele dětí a takymožnátrochuijako autora (?) toho cajdáku ze Space Jam, ale pak jsem náhodou narazil na "Trapped in the Closet"...

Tahle už 22-dílná "soap-hip-hopera" já vážně něco neskutečného. Každá část stojí na naprosto stejném podkladu (liší se maximálně o pár desítek vteřin) bez refrénu. Počáteční klasická zápletka, kdy se hlavní (ženatý) hrdina Sylester (R. Kelly) probudí v neznámém domě vedle ženy, se kterou odešel den předtím z večírku a v tom přichází její manžel, takže se musí schovat do šatníku, je jen nutné uvedení do děje, ale od momentu, kdy vám ve vygradovaném finále epizody extaticky zazpívá, že si zapomněl přepnou vyzvánění na vibrace, už se nepřestanete bavit.

Každý díl končí v půlce naprosto absurdních zvratů plných lží, nevěry, postřelení příbuzných přes páté koleno, pohozených kondomů ("Pull back the cover, oh my god, a rubber!"), alergie na třešně, trpaslíka pod dřezem, tajemného smradu a úžasně přehrávajícíh herců, takže je dost možné, že těch prvních 12 dílů dáte (podobně jako já) na jeden zátah. Na zbytek zatím sbírám sílu, ale už ted' můžu "Trapped in the Closet" s klidným svědomím zařadit k ostatním hrůzám (které milujeme) z konce minulého postu.

Na ukázku tu máte prvních 5 dílů, tak to aspoň zkuste...