23. 8. 2012

3 recenze: ASAP Rocky, The Weeknd, Grimes


Tyhle recenze jsem napsal do posledního Živlu. Vzhledem k tomu, že vychází jednou za půl roku a deadline byl konec února, tak na aktuálnost zapomenem. Rád si čtu recenze s odstupem pár měsíců, názor už mám utříděnej a nejsou to takový nervy.

Asap Rocky - LIVELOVEASAP

Purple Swag ve mně toho tolik nezanechal, celý Deep Purple ještě míň. Rocky sice rapoval pěkně líně, ale frontu byste kvůli němu stát nemuseli. Co mi tenkrát scházelo, pojmenoval sám v jednom z rozhovorů. Popisoval, jak se hiphop v určitým smyslu vrátil na konec osmdesátek, kdy rapper nebyl nic, když neměl za zády DJe. Teď je nutností producent. Převést tuhle reflexi současnosti do reality není žádná legrace, ale v tom je právě ta největší Rockyho přednost - ví, co potřebuje a ví, kde si to opatřit.

LIVELONGASAP je jako výloha důkazů a tím největším je Clams Casino. Přostřednictvím pěti písní si upevnil pozici nejinovativnějšího producenta současnosti. Jeho skladby se nikdy nesníží ke smyčkování, mají vývoj, snadno rozpoznatelnou snivou atmosféru a člověk vždycky žasne, kolik vystihne prostoru drobným tlesknutím v pozadí. Poutavě se předvedli i další. Mezi nováčkem Lyle nebo domácím ASAP Ty Beats si významnou roli zahrál Spaceghost Purpp. Kromě dvou hostovaček se postaral o produkci ke Keep It G a udělal z ní mojí životní píseň. Mám slabost pro momenty, v nichž se doslovně rapuje o tom, jak bejt opravdovej, držet partu, vydělat peníze, a přitom zůstat věrnej původní hře. Pokaždé zjihnu, když se v půlce desky ozve "Fuck the bullshit my nigga / Keep it G".

Abych se vrátil k úvodní myšlence. Fakt je ten, že kde mě nebaví hudba, tam mě nebaví ani Rocky. Působí trochu jako seriálový herec s jedním výrazem. Září v místech, který jsou mu napsaný na tělo, ale jakmile nemá svý scénaristy, padá do průměru. A tím mě dostalo LIVELONGASAP do úzkých. V loňském roce vydali alba rappeři s větším charisma, větším přesahem, i zajímavějším sdělením, nikdo se mě ale nedržel tak jako on. A zábava s trvanlivostí je vzácný zboží, ať už jí docílíte jakkoliv.

(zdarma ke stažení tady)

The Weeknd - Echoes of Silence

U spousty lidí se na sklonku minulého roku změnil přístup, jakým nahlížejí na R&B. V indie poměrech to najednou přestala být věc, která uniká hlubší diskuzi. Samozřejmě, každý má svoje provinilé potěšení a pro smyslné momenty při intimní večeru se už dvě desetiletí pouští výhradně R. Kelly, ale to je jiná věc. Poslední dobou jsme si zvykli hodnotit R&B podle pořadí v žebříčku, případně ho jenom "tolerovali" v médiích. Potřebovalo nový impuls, nový směr a skrz jména jako How to Dress Well, The Weeknd, Frank Ocean a desítky méně známých, ho dostalo.

The Weeknd si loni řekl o pozornost, které se nedalo vyhnout - naplánoval si trilogii. První pokus House of Balloons byl osudově přitažlivý. Jemně nasával cizí žánry a samploval Beach House, důležitější však byly příběhy, co se v něm odehrávaly. K prchavým známostem, striptýzovým pohlednicím a ranním výčitkám se přistupovalo povrchně a hluboce zároveň. Drzé floutkovství povýšilo na neodolatelnou ctnost. Ze dne na den se z lokálního zájmu stal světový. Od druhého mixtape Thursday ovšem přišel problém. Alespoň pro mě. Jakoby Abel Tesfaye řekl svým producentům, že se mají trochu krotit a nechat vyniknout jeho hlas. Vzal to však ze špatného konce a ze sexy vypravěče nočních historek se stal zoufale kvílející solitér. Najednou ho bylo všude moc. Obsahově se nic nezměnilo, ale změnou přístupu zmizelo kouzlo.

V Echoes of silence zašel ještě dál. Při prvním poslechu na mě vyskočilo silné deja vu a chvíli jsem si myslel, že někdo pokazil tracklist a poslouchám ztracenou píseň Michaela Jacksona. Až později jsem zjistil, že to byl cover jeho Dirty Diana. Abel by z touhle imitací vyhrál všechny X faktory světa, ani by nepotřeboval kloubouk a kudrlinu. Na Echoes of Silence se hodně ohýbá popová forma a zvukově je o moc zajímavější než Thursday. Abel se nikdy nesnaží udělat jednoduchou baladu do hitparád. I přes tuhle šlechetnost se moje averze k jeho hlasu nezměnila. Nedokážu to vrátit zpátky. Byl jsem z toho smutnej. Ale pak jsem si pustil celý Love vs. Money od The-Dream a došlo mi, že s R&B se experimentovat nemusí, pokud ho někdo dokáže proměnit ve zlato.

(zdarma ke stažení tady)

Grimes - Visions

Grimes jsem odolával šíleně dlouho. Od doby, co začala vydávat, jsem si vždycky pustil kus písně, v půlce jí vypnul a už se k ní nevrátil. Měl jsem jí za holku, která reverbem na mikrofonu skrývá vlastní nevýraznost. Těch dneska jezdí po světě tucty, to není žádný objev. Pozornost, kterou dostávala od médií, mi však vnucovala opak. Chtěl jsem si u Visions, její třetí desky, udělat definitvní jasno, protože není nic horšího, než být chycen v nedbalkách s prohlášením, že ta knížka, kterou jsem nečet, je fakt hrozná.

Grimes žije v téhle době, ale s Visions porušila to nejzákladnější pravidlo pro cestování v čase - přetvořila si minulost pro sebe. Syntezátory a drum machines z osmdesátek doplnila svým vědomím z budoucnosti. Sexy zápletka, která bohužel předčila výsledek. Písně jsou postavené na vrstvení jejího hlasu, a to pro mě moc nefunguje. Chytlavost, ani sílu motivů nedokážu rozeznat. Přestože zmizela lo-fi manýra z předešlých nahrávek, Grimes se v nástrojích často topí, nechá se jimi někam unést a zapomene na čas. Fakticky se z místa se však nepohne. Pořád se zdá, jakoby si jen tak prozpěvovala v koupelně a tajně doufala, že to do sebe nějak zapadne. O samotnou hudbu a její vývoj při tom až tolik nejde. Nechytí pozornost. Grimes se spíš doprovází, než že by tvořila něco, co by mohlo obstát samo o sobě.

Takhle mi zní tři čtvrtiny alba, ve zbytku si mě získala. Genesis a Oblivion jsou věci, který vydrží leta. Jsou skvěle vymyšlený, mají melodie a cokoliv. Soukromě mi potvrzují, že Grimes v sobě talent má, jen na té pověstné a tolik obávané křižovatce umění většinou odbočí jiným směrem, než bych chtěl. Visions je její třetí deska ve třech letech. Ve prospěch výraznějších nápadů bych si na tu čtvrtou klidně pár let počkal.

(napsáno pro Živel č.35)

Žádné komentáře: