26. 1. 2012

Lana Del Rey - Born To Die


Někde jsem četl, že vystoupení v SNL znělo, jako kdyby se v její hlavě pošťuchovalo deset různých lidí a každý si chtěl odzpívat aspoň kousek. Podobně působí i Born To Die. Občas je to celý tak roztomile mimo, že je to vlastně zábavný. Nedostatek autenticity je pro mě součástí toho, co je na ní poutavý. Když momenty, ve kterých se chce profilovat jako rebelka a snaží se být svůdná a nebezpečná, doplňuje ta nejistota v pozadí. Přizpůsobuje tomu i zpěv. Ve výškách zní, jako kdyby balancovala nad propastí a občas do ní spadla, elegantně se vyšplhala zpátky a pak tam spadla znova. Riskuje různý polohy a není jasný, jestli je doopravdy tak dobrodružná nebo jenom nemá soudnost. Známá pravda, že bláznivý holky jsou přitažlivý, pořád funguje. A ta přitažlivost může klidně vězet v rozporuplnosti a ne bezchybně načesaný vlně. Hudebně jí vyzradily písně, který vydání předcházely. Na ploše šedesáti minut se dočkáme jenom orchestrálních aranží a elektronicky znějících bubnů, který se nedají zařadit. Všechno si ale drží slušný melodický nápady, tak je jenom padesát na padesát, že to před koncem vypnete.

Born To Die není špatná deska.

Je mi jedno, kdo je její táta nebo rodinnej doktor a můj osobní tip je, že teď budem sledovat přímej přenos, jak se z těch hysterickejch "who cares?" komentů hroutí do náručí kluků, co mají srdíčka z kokainu.

Žádné komentáře: